Upozornění: Následující článek je technický a je zde použito několik odborných i slangových výrazů, zkratek a čísel z oblasti videotechniky a je možné, že mnoho čtenářů nebude občas vědět, o čem je řeč. Ti mají pak dvě možnosti: buď si všechny tyto výrazy vywikipedí či vygůglí (případně se mohou podívat sem) anebo mohou též všechny technické odstavce přeskočit k závěrečné pointě článku a tou je konstatování, že když už autoři točí na kamery s vysokým rozlišením a moderní kina tuto technologii mají, tak proč toho nevyužít? (No vidíte, a už nemusíte ani číst dál. A vo tom to je.)Juniorfilm 2014, který probíhá ve Dvoře Králové na Labem, se může chlubit jako druhá soutěž amatérských filmů u nás (první byla o pět měsíců dříve
zde) 100% digitální projekcí. Všechny projekční bloky, včetně výběru filmů pro školy, jsou promítány přímo z DCP v rozlišení 2K, kterou dnešní digitální kina nabízejí. Drobnost, kterou si diváci ani nevšimnou, autoři a odborníci ocení a profesionální promítači jsou za ní vděční. Než však promítač spustí blok filmů pouhým kliknutím na tlačítko PLAY (pomineme-li samozřejmě ještě předtím zapnutí lampy, zhasnutí sálu a roztažení opony), je třeba udělat jistou přípravu.
Než si popíšeme, jak složitě vznikala výroba DCP formátu pro Juniorfilm, pojďme si říci něco k projekcím na amatérských soutěžích (a nejen na nich) obecně. Ke kvalitní projekci krátkých filmů totiž patří nejen kvalitní technika a vhodný prostor, ale také dokonalá příprava. Dnes už nestačí pouhé konstatování: „U MĚ v počítači to hraje, tak to určitě bude hrát VŠUDE.“ Nebude. Někteří pořadatelé již přešli na způsob prezentace filmů, kdy všechny filmy seřadí do bloků na DVD anebo je rovnou pustí z počítače propojeného do videoprojektoru. Víceméně je to dobrý způsob, jen se většinou zhorší kvalita těch snímků, které autoři dodají v HD nebo dokonce ve Full HD kvalitě. V případě DVD se všechny filmy degradují do PALovského rozlišení 720x576 pxl/50i (dnes se formát 720x576 ale i NTSC 720x480 označuje jako SD) v komprimovaném formátu MPG2 s možným maximálním datovým tokem 9000 kbps. Projekce z počítače může být sice o něco málo kvalitnější, ale pouze v případě digitálního propojení DVI či HDMI kabelem. Propojení přes konektor VGA, který má většina notebooků, dává jen analogový signál. Samozřejmě musíme mít k dispozici alespoň HD projektor. Pokud projektor HD k dispozici nemáme, nemusíme se zabývat nějakou HD či Full HD kvalitou.
Příprava promítacích bloků tak, aby promítač měl projekci bez jakýchkoliv starostí, obnáší: srovnání obrazových formátů, vyrovnání hlasitostí a odstřižení dlouhých úvodních a závěrečných černých blanků. Kromě těchto nezbytných technických detailů se ještě často mezi filmy v blocích vytvářejí titulky s názvem filmu a informacemi o autorech, délce a kategorii, případně se doplňují loga sponzorů. Pokud se někteří pořadatelé nemohou nebo nechtějí zabývat takovou přípravou a budou chtít pouštět originální DVD, zpravidla je potkají problémy s čitelností či zasekáváním některých disků, musí neustále hlídat hlasitost, ale hlavně musí stále řešit obrazové formáty 16:9 a 4:3. A špatná projekce formátů 16:9 nebo 4:3 je tím nejčastějším prohřeškem, kterého se dopouštějí nejen promítači amatérských filmů, ale i prodejci videotechniky, pouštěči videoprezentací na širokoúhlých obrazovkách,
někteří Youtubáci se svými filmy a hlavně domácí koukači do bedny – prostě skoro všichni prezentátoři audiovizuální děl. Nepřirozeně roztažených nebo naopak placatých filmů je všude kolem víc než dost.
Co se týká obrazu, tak všechny filmy všech možných i nemožných formátů (4:3, 16:9, 21:9 apod.) by měly mít JEDNOTNOU VÝŠKU. Pokud tedy budeme promítat v kině, kde bude možnost širokoúhlé filmy roztahovat do stran, jak to ve správném kině má být. Pouze tak má použití širokoúhlého formátu skutečný význam a estetický účinek. Jsme-li odkázáni na omezenou šířku (třeba plátno 4:3), tak pak všechny široké filmy budou muset být zmenšeny a to je pro všechny širokoúhlé filmy spíše poškozením.
Ale teď už si řekněme něco o tom, jak vypadala technická příprava letošního Juniorfilmu. Zde na přiloženém dokumentu k jednomu projekčnímu bloku se můžete podívat, s jakými různými obrazovými formáty, rozlišeními a frekvencemi jsme se setkali u jednotlivých filmů. Tento seznam neobsahuje formát vstupních dat, které byly také různorodé (MPG2, MPG4, MOV, Xvid, ba dokonce i několik filmů v normě NTSC - 29.97 fps), přestože bylo v propozicích uvedeno přesně toto: „…DVD-VIDEO, AVI (nekomprimovat do DivX), MPG2, MPG4 ve formátech 720x576 (PAL), HD (960x576, 1440x1080 apod.) a Full HD (1920x1080) na nosičích DVD, Blu-Ray nebo jako soubory přes FTP.“
Tedy prvním krokem výroby DCP bloků bylo převedení „nepovolených“ formátů do těch „povolených“, aby se s nimi dalo dále pracovat, jako se všemi ostatními. Můžeme tak konstatovat, že již tady některé filmy ztratily body (doslova i přeneseně) ze své kvality. Dalším krokem bylo v profesionálním střihovém programu sestavení bloků. Výstupní formát ze střihového programu byl nastaven na parametry 2048x1080p a 24 fps, protože kinoservery v kinech běžně podporují jen tyto hodnoty. Rozdíl mezi hodnotou šířky 2048 pxl u kinového formátu a Full HD 1920 pxl je pouze to, že na kinovém plátně bude ve výsledku na každé straně chybět 64 pxl (bude tam černá), což je při celkové šířce 2048 pxl zanedbatelný detail.
Do časové osy byly poskládány jednotlivé filmy v daném pořadí a byly doplněny mezititulky s obrázky. Každý jednotlivý film byl optimalizován do vysokého rozlišení Full HD (1920x1080), pokud již tak nebyl dodán. Nicméně i téměř dvojnásobné digitální zvětšení u formátu SD kvalitu filmů nezhoršilo. Bylo též potřeba u některých filmů změnit způsob prokládání obrázku (progresivní / lichý půlsnímek / sudý půlsnímek), aby se co nejvíce odstranil stroboskopický či prolínací efekt mezi jednotlivými snímky viditelný hlavně v pohybech. Někde se to nepodařilo dostatečně kvalitně, ale na velkém plátně se to téměř ztratí. V neposlední řadě se u každého filmu nastavovala hlasitost, aby všechny filmy hrály stejně hlasitě. Jak u dialogového, tak i u akčního filmu musí mít divák pocit, že vše hraje stejně nahlas. Korekce hlasitosti se u filmů pohybovala v rozmezí 50-250% (100 % berme jako referenční úroveň, tedy optimální). U pár filmů došlo také k drobné korekci jasové složky (velmi přesvětlené či naopak velmi tmavé scény) a chromy (přebarvené filmy jsou pro lidské oko nepříjemné).
A po všech těchto procesech, které u jednoho bloku znamenaly pár hodin práce, byla vypočítána samostatná zvuková složka (WAV). Z videosekvence se z každého televizního okénka (v tomto případě 24 obrázků v sekundě) spočítal
TIFový obrázek. Jeho velikost byla cca 8.3 MB. Zkuste si tedy spočítat, kolik těch obrázků bylo třeba v 60 minutovém bloku a jak velký objem dat to je. Ale to už jsme téměř u konce výroby DCP. Zvukový soubor a všechny TIFové obrázky se natáhly do programu vytvářející DCP soubor a ten jej za několik hodin vytvořil. Chcete-li si pohrát s jedním takovým prográmkem,
zde si jeden z mnoha můžete zdarma stáhnout.
Výsledek, pět strukturovaných souborů (pro každý blok jeden) třeba s názvem SKOLNI-BLOK_FTR_F_CS-XX_CZ_20-CS_2K_20140306_OV s velikostí 20-40 GB byly pár dní před projekcí převezeny na běžném přenosném HDD do
kina ve Dvoře Králové. Zde byly soubory nataženy do kinoservru, což obnášelo cca 5x20 minut času. Následovala kontrola projekce a ještě stanovení výstupní hlasitosti, aby diváci slyšeli dobře a přitom neohluchli. Teprve touto výstupní kontrolou v samotném kině skončila náročná a zatím ojedinělá práce přípravy a výroby bloků amatérských filmů ve formátu DCP. Ještě je potřeba zmínit, že výše uvedený postup nebyl vždy hladký a museli jsme se potýkat z různými problémy, o kterých jsme nevěděli a které nám sebraly spoustu času (např. několikeré mnohahodinové rendrování, které se ukázalo pak jako zbytečné).
Z celého procesu je patrné, že na takovou přípravu je potřeba minimálně 14 dní, pokud byste se snad chtěli rozhodnout pro tuto cestu. Ale proč ne, za několik let to třeba bude běžné. Když už autoři točí na kamery s vysokým rozlišením a moderní kina tuto technologii mají, tak proč toho nevyužít?
P.S.: Letošní upoutávku, kterou vidíte v úvodu článku, si můžete stáhnout ve formátu DCP.
