Tak to máme za sebou. Mohli jsme si prohlédnout filmy z krajských soutěží a udělat si vlastní úsudek, jak to dopadlo. Jedno se ale potvrdilo, co už bylo známo z jiných soutěží, kupříkladu z Mladé kamery Uničov. Že tvorba těch mladších autorů je trochu jiná než těch dříve narozených, což je patrné zvláště po zařazení studentských filmů do vlastní žánrové podoby. Jestli se ti starší věnují krásám paláců a medailonkům o lidech, kteří si to zaslouží, ti mladí jdou jinou cestou. Kdepak paláce, objevování krás světa a portréty! Jejich vidění světa je zcela jiné. Zajímají je náměty takříkajíc globální, s mezinárodní platností. Věnují se mezilidským vztahům v hraných filmech, protože jejich cílem je dobrý úmysl, totiž změnit lidstvo k lepšímu. Tak tomu bylo i v minulosti. Proto se věnují převážně námětům o věčném boji mezi dobrem a zlem. Jejich filmy se tím pádem hemží tu zloději, tu vrahy, provází je násilí a brutalita, při dostatku fantazie i něco mezi nebem a zemí, čemu se ti starší spíše vyhýbají. Někdo moudrý pravil, že mladí tvůrci zacházejí lehce se smrtí, protože k ní mají daleko. Ti starší vědí, že už číhá někde za rohem. Námětová rozdílnost obou generací je dostává do pomyslného kontrastu. Někdy ve snaze „být jako profesionálové“ sklouzne do napodobování komerční tvorby. To ale není právě nejlepší nápad.
Už v antice se vědělo, že základem dramatu je konflikt. Byly v nich postavy, které měly určitý cíl, a ti druzí jim v jejich snaze po jeho dosažení chtěli zabránit. Pokud se nenašel konflikt, nebylo o čem hrát. Do dneška platí, i když v různých obměnách, vývojové fáze dramatu od začátku expozice až do konečné fáze katarze.
Když se vrátíme k našim studentům, zkušenost nás učí, že když uběhne pár desítek let, obvykle jejich autoři zjistí, že to s lidmi moc nepohnulo. A tak to jde dokola. Není ale třeba zoufat. Hrané filmy mají jednu výhodu proti reportážím a dokumentům. Přicházejí s možností vydat myšlenkové bohatství, které je také k něčemu, a není to jen nějaký otisk skutečnosti nebo omšelé konstatování nějakého děje. Učí originalitě, hledání nového způsobu tvoření, a tím obohacují i samotnou osobnost autora. A to je něco, co mu stojí za to, aby natočil hraný film nebo experiment, k němuž musí přistoupit na základě zpracovaného scénáře. Jde jen o to, aby se znalosti ze školy také přenesly do filmů a do jejich kin. Vzdělání, nebo škola, je jedna věc, ale praxe je věc druhá. Takže vy mladí, nedejte se odradit, i když pohled do tvorby, která tu už někde byla prezentována, není také k zahození. V jednom moudrém českém filmu bylo řečeno, že život, to jsou dvě fakulty. Poučení z historie filmu má svůj význam pro pochopení některých pravidel a principů. Umění je věcí nejen přítomnosti, ale několika staletí a myslet si, že začíná rokem mého narození je nebezpečným omylem. Není zapotřebí ukazovat jen katastrofy, ve světě je mnoho oko potěšujících krás, které stojí za jejich zobrazení.
Jen malá poznámka nakonec. Celostátní soutěž amatérských filmů, jak se dříve akce České vize jmenovala, byla prezentována vždy v našem, českém jazyce. Její ročníky se počítají od roku 1953, kdy se začaly promítat filmy z krajů před jejím konáním. Už jsme si zvykli na to, že někteří autoři nám chtějí ukázat, jak se dobře naučili anglickému jazyku, což prozrazují názvy jejich filmů. Takový titul už na začátku takovému filmu dodává nádech světovosti. Název v jiném jazyce by ale měl mít nějaké funkční opodstatnění. Lze se obávat, že zde sehrává roli spíše vnější efekt. Letos jsme pokročili, protože jsme si mohli přečíst anotaci k jednomu filmu výhradně v angličtině a další film se promítal v esperantu. Lze jen doufat, že v příštím ročníku nebudeme luštit pod obrazem čínské nebo japonské obrázkové písmo. Jen dovětek. Také jsem se učil psát a mluvit anglicky. Proto vím, že čeština je stejně bohatá a květnatá řeč jako angličtina. Ale to věděl určitě už i Josef Jungmann.
