Původní „Česká národní“, několikrát přejmenovaná, nyní v podobě Českých vizí, s další návazností na světovou přehlídku UNICA, je v jistém smyslu hlavní soutěží amatérských (nebo neprofesionálních?) filmů. Je tedy jakýmsi „mustrem“. Do svého poslání si vetknula i filmovou výchovu. Soutěží se v sedmi kategoriích, z nichž šest se kryje s filmovými žánry. Je jistě dobré, když víme, co která kategorie znamená a jaké filmy v ní mají soutěžit. Nemám rád, ba přímo nenávidím, slovo „slovíčkaření“. Jsem toho názoru, že slova mají svůj význam a správné pochopení nebo dokonce vymezení jejich významu je důležité pro komunikaci a pochopení mezi lidmi. Jak jsem zjistil jako porotce několika soutěží, v zařazování filmů do kategorií či žánrů nemají jasno ani autoři ani pořadatelé (či dramaturgové) soutěží. Výpis názvů kategorií zřejmě nestačí, protože patrně nejde o každému jasné termíny, jako je třeba „film zvukový“ a „film němý“, „černobílý“ a „barevný“.
Snažil jsem se na to poukázat v mých článcích o soutěžích ve Videohobby (dodatečně je pro nepředplatitele zveřejňuji zde: khiaf.eu/tag/videohobby/), kde i uvádím, k jakým přesunům jsme se jako porota rozhodli. Nejčastějším problémem jsou filmy dokumentární kontra reportáže.
A když začnete pátrat po významu těchto žánrů, zjistíte, že to opravdu není jednoduché. Nejdříve se podíváme, co nám říká Akademie věd ČR. Ve slovníku spisovného jazyka českého je slovo „dokumentární“ vysvětleno vcelku logicky jako „založený na dokumentech, průkazný“. Termín „dokumentární film“ najdeme v Akademickém slovníku cizích slov, jako „vycházející tematicky z objektivní skutečnosti“. To je tak všeobjímající, že nám to moc nepomohlo. Mrkneme se tedy na Wikipedii. Tam heslo Dokumentární film existuje a jeho autoři ho vymezují podobně, jako „ ...druh filmu, jehož hlavním cílem je zprostředkování a dokumentace skutečnosti.“ Následuje pěkná pasáž o historii, ale podrobnější vymezení tam také nenajdeme. Můžeme ho vyvodit jedině z uvedených příkladů.
Podívejme se tedy na „reportáž“. Akademický slovník cizích slov tento pojem, původem z francouzštiny, vysvětluje jako „(v denním tisku nebo jako literární útvar) zajímavým způsobem podané líčení aktuální n. významné události, prostředí ap. na základě přímého pozorování nebo dokumentárního materiálu; filmové, rozhlasové nebo televizní podání význačné události.“ Sláva, už aspoň víme, že filmová reportáž by měla zprostředkovat zprávu o události! Wikipedie nám moc nepomůže, její definice zase rozšiřuje objekt reportáže obecně na „skutečnost“, ale i ta dále mluví o události. Aby to nebylo jednoduché, vzniká navíc podezření, že filmová reportáž je žánrem dokumentárního filmu.
Už vůbec nevím, co v kategoriích znamená „...a publicistika“, respektive, jak vypadá a co to je publicistika v pojetí amatérského filmu. Akademické slovníky o ní mluví jako o „činnosti uplatňující se v hromadných sdělovacích prostředcích, informující o časových otázkách a komentující je“. Co je tedy hromadným sdělovacím prostředkem filmového amatéra? YouTube? Wikipedie navíc uvádí jako jeden z publicistických žánrů reportáž. To by pak znamenalo, že kategorie „reportáže a publicistika“ je něco jako „hrušky a ovoce“.
Nejsem filmový vědec a momentálně nemám rychle přístup k odborným publikacím typu Praktická encyklopedie žurnalistiky. Ale svůj názor na vymezení pojmů mám a dávám ho k dispozici pro diskusi. Ale ne bezbřehou, rád bych, kdyby měla diskuse jasný závěr, který by byl vodítkem jak autorům, tak dramaturgům soutěží i porotcům.
Lapidárně jsem to už ve zmíněných článcích vyjádřil: Dokument je „o nějakém jevu“, zatímco reportáž je „z nějaké události“. Když točíme dokument, můžeme se na místo opakovaně vracet, když točíme reportáž, akce proběhne a co nestihneme, už nenatočíme. Od dokumentu očekáváme důkladné zpracování tématu, u reportáže hraje důležitou roli pohotovost nebo dokonce intuice a předjímání (např. kam se postavit, abych zachytil, co se stane). Rozdělení těchto žánrů má tedy opodstatnění. Dokument o Roškotově divadle v Ústí nad Orlicí bude jistě natočen jinak, než reportáž o tom, jak jsme navštívili Roškotovo divadlo v Ústí nad Orlicí při konání Českých vizí a klade na autora jiné nároky.
Typicky v tomto duchu pak film o cestě kamarádů nějakým krajem zařazujeme jako reportáž, ale film o tomto kraji patří mezi dokumenty, i když ho amatér natočil při jedné jediné návštěvě – to je čistě problém intenzity jeho práce na filmu.
Opakuji (pro jistotu) že toto je jen můj pracovní názor a budu rád, když za pomoci v oboru vzdělanějších povede ke zpřesnění a jasnému, odborně nezamlženému vymezení.
Drobný problém je i s vymezením „experimentálních snímků“. (Tedy slovo „snímek“ pro to, co by mělo být „filmem“, mě také vždycky dráždí, zejména ve spojení „hrané snímky“ a „animované snímky“!) Setkal jsem se už i s tím, že autor považoval svoje dílo za „experimentální“ proto, že zrovna experimentoval s animací. Výsledkem jeho experimentování však není experimentální film, ale lepší či horší animovaný film. Na zařazení filmu by asi neměl mít podstatný vliv způsob vzniku filmu (až na výjimky), ale způsob jeho výsledného zpracování, který v případě experimentálních filmů nezapadá do zažitých žánrů a v lepším případě i přichází se zcela novým pojetím (což je stále těžší, ale některým se i to daří).
Jsem pro to, co nejlépe soutěžní kategorie, s vědomím záměru filmové výchovy, vymezit a pak je ctít. Pokud vymezení žánrů vzdáme, zejména těch dokumentů a reportáží (nemluvě o publicistice), pak bych se přimlouval ke spojení všech dokumentárních žánrů do kategorie jedné.