Týden utekl jako voda. Ne že by telefony drnčely a e-mailové zprávy stihala jedna za druhou, ale přece jen něco zaznělo. Někteří starší se vyjadřovali v tom smyslu, že by se také přimlouvali za to, aby na celostátní soutěži zněla jen čeština, a že by tituly filmů neměly být v angličtině, ale že neradi svoje názory připojují, aby si někdo nemyslel, že mají nějakou temnou minulost a že by vypadali jako „protizápadní“. Jiní nemuseli vědět, že celostátní soutěž má za sebou 67 ročníků a že je veřejná. Psali, že je přece určena jen autorům a porotcům a ti přece cizí jazyky ovládají. V té souvislosti mě to připomnělo jednu humornou příhodu z osmdesátých let. To se celostátní soutěže konaly v Hradci Králové, v budově zvané Adalbertinum, tedy jinak Park kultury a oddechu. V Hradci se proslechlo, že na akci přijde Miroslav Horníček, aby pronesl něco veselého přítomným divákům. Sál pro 600 lidí se před třídenní soutěží zmenšoval i s kabinou na dvacet metrů délky kvůli projekci osmimilimetrových a šestnáctimilimetrových filmů. Přišlo víc než 200 diváků a přidávaly se židle. Všiml jsem si čtyř mladíků, kteří těsně před projekcí pobíhali tu na chodbu, tu do sálu, jako kdyby něco nebo někoho hledali. Zeptal jsem si jich na to, co shánějí. „Hledáme pokladnu, přece když je kino, tak se za něho platí“. Na důkaz toho třímali v ruce každý z nich desetikorunu. Když jsem je ujistil, že na soutěžích amatérských filmů se nic neplatí, v klidu si sedli a projekce mohla začít.