Ahoj Josefe,

dlouhou dobu jsme spolu neměli příležitost mluvit či diskutovat alespoň takto textově. Tvůj článek „O filmových žánrech“ mne natolik zaujal, že jsi mne přiměl na něj reagovat. Tedy k věci.

Na zařazování amatérských filmů v soutěžích do jednotlivých žánrů si v článku napsal svůj názor a vyzval jsi k diskusi s dodatkem, že ti nejde o diskusi bezbřehou a že bys byl rád, kdyby případně vzniklá diskuse měla jasný závěr, který by byl vodítkem jak autorům, tak dramaturgům soutěží i porotcům. Obávám se, Josefe, že k něčemu takovému, jako je přesné určování žánrů, bude vždy problém se dopracovat. Proč si to myslím?

Prostě proto, že se pohybujeme na poli umění a ne sportu. U sportu je to jednoznačné a proto jednoduché. Skok do výšky, či plavání nebo šerm a další disciplíny jsou tak zřejmé a jasně se od sebe lišící, že je nikdo nemůže zařadit k jinému druhu sportu. Nemůže vedle sebe soutěžit závodník v běhu na 500 metrů a plavec na stejnou vzdálenost. Kdežto v kategorii dokumentárních filmů je to s jejich žánry značně problematičtější. Emil Pražan hezky popsal, jako nezpochybnitelný pamětník, jak poměrně dlouho trvalo, než se dopracovali k určení žánrů. Ty se tvořily v diskusích s dalekosáhlou praxí renomovaných profesionálů, kteří zasedali v porotách. Nechtěli se totiž řídit tím, jak píše Emil Pražan, co se odehrávalo v oficiální kulturní politice profesionálního filmu. Chtěli, aby amatéři nalézali vlastní cestu. Přesto dobře vím, neboť mám ty bílé vousy už také velmi dlouho a leccos ze svého amatérského období pamatuji, že i tehdy byl problém se zařazením některých filmů do určitého žánru. A to skladba žánrů v tehdejší amatérské tvorbě nebyla až tak pestrá. Hraný film byl v naprosté menšině – vyžadoval synchrony, které nebylo lehké s tehdejšími technickými možnostmi docílit a dokument byl nejčastěji ve své čisté žánrové podobě a stejně tak reportáž. Animovaných snímků bylo ještě méně, než těch hraných.
Dnes do celé té žánrové pestrosti zasáhl vývoj techniky – v podstatě je možné, aby natáčel každý, komu se zamane a už s mobilem vytvoří barevný obraz s velkým rozlišením a se zvukem – a dále pak i vývoj filmové řeči. Přirozeně tedy dochází i k prostupování žánrů. Mnohým autorům nestačí pohybovat se jen v jednom žánru, a tak jich využijí v jednom díle i více. I v neprofesionálním filmu se tak objevuje tzv. celovečerní dokument, který využívá hrané prvky a pro který se ujal hezký český název doku-drama. Tento útvar v době, kdy se točilo na drahý filmový materiál, prostě nemohl vzniknout. Je zde dále propojení žánru dokumentu a reportáže v tzv. časosběrných dokumentech apod. Přirozeně i hraných filmů je více a v některých z nich můžeme sledovat to, co u profesionálů, a to že autoři sáhnou po dokumentárním prvku. Mnohem větší výskyt hraných filmů samozřejmě souvisí s tím, že synchron zvuku a obrazu přestal být problémem a je taktéž dostupný každému. Neříkám, že spojování žánrů je vždy zdařilé, neboť aby bylo, měl by tvůrce zvládnou žánry samé v jejich čistotě a umět je tak vyváženě použít, což se ne vždy povede, a to i u profesionálů. Typickou ukázkou takového nevyvedeného zmatení žánrů je například TV seriál ČT o čtyřech epizodách Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů. Seriál, ač velmi nákladně dělaný u diváků neuspěl, a to právě pro ono zmatení žánrů, kdy si tvůrci neujasnili, jaký žánr bude dominovat. Byl z toho nakonec takový kočkopes, kdy divák nevěděl, zda se dívá na dokument, hraný film nebo dokument s hranými prvky či hraný film s dokumentárními prvky. Každý z vyjmenovaných tvarů vyžaduje ale zcela jiný způsob scénáře, snímání, a hlavně finančních prostředků. Divák byl zmaten a přestal se orientovat, do jaké míry mu tvůrci předkládají legendu, kdy fakta a kdy fabulaci příběhu.

Myslím tedy, Josefe, že k tvému jasnému závěru, který by byl vodítkem jak autorům, tak dramaturgům soutěží i porotců, po kterém voláš, se dopracovat asi nelze. Co s tím dělat, alespoň u dokumentů, jsi si odpověděl sám v posledním odstavci tvého článku: „Pokud vymezení žánrů vzdáme, zejména těch dokumentů a reportáží (nemluvě o publicistice), pak bych se přimlouval ke spojení všech dokumentárních žánrů do kategorie jedné.“ S tím naprosto souhlasím. Pokud mohou takto postupovat při udílení Oscarů za nejlepší dokument, kde rozlišují jen celovečerní stopáž a krátkometrážní a u Českého lva jakbysmet (tady si vystačili jen s kategorií dokument bez dalšího dělení) nevím, proč by to nemohlo fungovat i u neprofesionálního filmu. Ano