Nejsem zvyklý se vyjadřovat k článkům na Filmdatu, protože podle mého soudu má každý právo psát o tom, co ho v našem hnutí zaujalo. Musím se přiznat, že mě neponechal v klidu článek, který napsal Ondřej Krejcar, který citoval příhodu pana Comy, který se stal z amatéra, pokud vím, profesionálem. Takových příhod by se našlo hodně, někdy naopak i s opačným výsledkem. Co mě ale přimělo k tomu, abych se k věci vyjádřil, bylo několik věcí.
Především to, že příhodu beru jako pokračující snahu o vytváření jakýchsi příkopů mezi generacemi, zvláště těch mladých vůči těm starým, což je věc, kterou jsem nikdy takto za celou svou kariéru nepoznával. Porotce, pokud se tak stalo v Tanvaldu, nemá co autorovi říkat předem, jak dopadne výsledek, v nějž autor doufal, a o němž nemůže v porotách rozhodovat jednotlivec. Výsledek závěrů poroty byl a je vždycky rozhodnutím celé poroty a nikdy ne jen jednoho z nich. Výrok neznámého důchodce z ČKK je jistě nešťastný a především nepravdivý. Seděl jsem ve stovkách porot a nepamatuji se, že by někdo z mých kolegů dal na to, jestli je někdo členem klubu nebo jednotlivec.
Ano, v šedesátých a sedmdesátých letech měl ČKK Praha téměř 400 členů, mimochodem, za první republiky byli jeho členy Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura a herec Miloš Nedbal. Určitě je nikdo do členství v klubu nenutil. To, že se scházeli amatéři v klubech, nemělo žádný politický podtext, jak pan Coma naznačuje, ale především to, že se lidé scházeli proto, že měli radost se shledávání s lidmi stejných zájmů a názorů. To platí i dodnes na soutěžích. Tenkrát to bylo právě proto, že existovala totalita, což už je pro příslušníky mladé generace asi něco jako bitva na Bílé hoře. Vytváření příkopů mezi mladými autory a staršími s tím, že ti staří už tady nemají co dělat, je nejen zbytečné, ale i hloupé. Mladí mají větší elán a také fantazii, ti starší mají něco, co ti mladí mít nemohou, a tou je životní zkušenost. Tím by mělo docházet při vzájemných setkáních k rovnováze.
Když jsem se v roce 1989 octl na několik týdnů v Los Angeles v několika rodinách díky mému staršímu bratrovi, který emigroval, zjistil jsem jeden pozoruhodný rozdíl. Můžeme si myslet o Američanech co chceme, ale jedno mají jiné. Nikdo z rozdílných generací se nerozpakuje promluvit jednoho s druhým. Dokonce, když starší mladšímu nabídne, že se budou oslovovat křestním jménem, mladší bez rozmyslu přikývne. U nás se mnozí raději takovým setkáváním vyhýbají. Nevím proč. A příhody, které se uvádějí jako něco, co je u nás běžné, jen pomyslné příkopy mezi generacemi ještě zvětšují.
Naštěstí u nás máme tolik soutěží, že je nemá ani jeden ze sousedních států. Mladí i staří si mohou vybírat. Mladí mají hodně akcí svých, a ze seminárních rozborů filmů mám hodně dobrých zkušenosti v porotách Mladé kamery v Uničově nebo ve Zlatém slunci. A mladí mají cestu i do soutěží starších dveře otevřené. Snad kromě Seniorfora v Kroměříži. Ale jednoho dne si dočkají i oni. Čas ubíhá rychle.
