V minulém článku se psalo o tom, co by se nemělo z poroty vynášet. I když nijak početná, nicméně zajímavá byla na článek odezva. S ní přišla na pořad otázka, že když se něco nesmí nebo nemá, co by se dalo naopak napsat o tom, co také je předmětem diskusí v porotách. A co se tedy může vynášet ven. Konkrétně i s tím, kdo s tématem přišel.
Není to tak dlouho, co se v porotě Rychnovské osmičky rozvinulo téma, proč se filmoví amatéři po mnoho let, takřka desetiletí evidentně vyhýbají byť jen v jedné sekvenci záběrům, které patří k životu, totiž k sexualitě. A že se nikdo z porotců nesetkal u amatérů s tím, čemu se říká postelové scény. Přišel s tím dr. Pavel Taussig a Jiří Krejčík. S otázkou, že by všichni amatéři byli tak nebývale cudní, se jim to celé nezdá. Nikdo jistě nepochybuje o kvalifikaci a zkušenostech obou pánů. Když se připojili i ostatní, bylo zřejmé, že se dohodli na jednom. Jde o jistou opatrnost v tom smyslu, že mezi erotickou scénou ve filmu a pornografií je jen tenká hranice. A pro její překročení není daleko. Toho se autoři ve svých filmech zřejmě obávají.
Pokud jde o profesionály, ti se těmto scénám nevyhýbají. A nejde jen o komerční filmy nebo takové, které se dají jednoduše označit jako filmovou zábavu. Při diskusi se přítomní shodli, že kupříkladu ve fotografii existuje viditelná hranice mezi aktem a fotografiemi, které jsou v kalendářích a zdobí šatny továrenských pracovníků. Krejčík se pousmál nad tím, jak některé modelky v televizi říkají „Já teď fotím akty“, a přitom se objevují právě na těch snímcích, kde jsou ženy osvětleny ze všech stran, bez jediného stínu. Prof. Šmok jim trefně říkal „nahá žena stojící před šifonérem.“ A tím se dostáváme pozvolna k tomu, co je v nadpisu dnešní úvahy. Jak je to s uměním a kdo ho potřebuje. Nemylme se. Podle sociologických průzkumů poslední doby je to procento až zarážející. Je jen 9, slovy devět procent lidí, kteří skutečné umění potřebují. Přátelé, buďme rádi, že patříme mezi ně.
