S příchodem nových tváří do soutěží se někdy objeví názory, které připomínají cosi z minulosti. A někdy člověk neví, jestli se má smát nebo plakat. Podle některých nových znalců našeho hnutí se, zatím jen od jednotlivců dovídáme, že soutěže amatérských filmů jsou už zastaralé a že je třeba je něčím nahradit. A totéž se týká samotného Filmdatu a také časopisu Videohobby. A konečně i takové soutěže UNICA. To by přece podle nich dokázaly nahradit sociální sítě. Prostě si budeme posílat filmy elektronickou cestou a budeme vědět, jak jsme úspěšní. Malý problém spočívá v tom, že když film pošleme k neznámým elektronickým adresátům, tak nevíme, zda po jejich kliknutí se na ně onen dotyčný díval pět vteřin nebo deset minut. A pokud se dozvíme názor na náš film, do jaké míry je posouzení kvality filmu podepřeno nějakou odborností.
Soutěže se u nás konají více než devadesát let. Samozřejmě že v prvních desetiletích šlo o filmy celuloidové a také černobílé. Dnešní video je barevné vlivem technického vývoje. Formální řešení filmu před lety i dnes má vhodným způsobem podpořit myšlenkovou hodnotu díla a také zvolený obsah filmu. Znovu je třeba připomenout, že video nemá svou vlastní teorii a že vše převzalo z filmu. Návrhy, které zazněly převážně od mladých tvůrců, připomínají padesátá léta minulého století, kdy se říkalo, že když máme film i televizi, tak můžeme zrušit divadla. Jak známo, divadla jsou tady stále a pokud se dnes budete chtít v Praze do některého z nich dostat, musíte vystát frontu a ještě vás odkáží na pozdější dobu. To proto, že drama s živým hercem žádným obrazovým a zvukovým prostředkem nelze nahradit. Pokusme si představit, že soutěž není jen o promítání filmů, ale především o setkání autorů, porotců, pořadatelů soutěžních akcí a také přátel amatérského filmu. Sociální sítě dosavadní programy soutěží sotva nahradí. Je třeba se obeznámit s tím, že setkání s živými lidmi, vzájemná diskuse a někdy i přátelské posezení jsou základním společenským pravidlem. A právě kvůli tomu se lidé na soutěžích setkávají.
