Určitě si každý povšiml, k jakým změnám došlo v současné době při vyjadřování čehokoliv. Už se nechodíme napít něčeho, ale chodíme na drink. Neděláme nic přímo, v tomto okamžiku, ale on-line. Všechno je OK, užíváme si šoubyznysu, hovoříme o tom či onom, že je workoholik. Pokud by se stalo, že člověk udělá nějakou chybu, nemusí se sáhodlouze omlouvat. Stačí, když procedí skrze zuby "sorry" a to stačí, tomu přece porozumí každý. Je ale směšné, když si sednete do bankovní haly, kde vedle vás hovoří dva manažeři. Uslyšíte, že říkají půl věty česky a druhou anglicky. Zní to asi takhle: „
Tak jdu do shopu, a nemám v kapse cash. Ptám se té shopassistentky, jestli bere karty. Ona na to no, tak jí říkám, kiss my backside“. Ta poslední slova nejsou zrovna slušná, ale onen manažer si říká, to jsem kabrňák a rozhlédne se na tři důchodce, kteří větě příliš neporozuměli a jen zírají.
Když se přeneseme k našemu oboru, pak nás může napadnout, proč se tolik nových spolků a klubů jmenuje anglicky, a proč se do tohoto jazyka dostávají i názvy některých soutěží. Dokonce se stalo, že v předvýběru jedné významné soutěže zazněl komentář dokumentárního filmu jen v angličtině. Autor to vysvětloval slovy, že to je přece dnes přirozené, anglicky umějí všichni. Přitom nikdo nepochybuje o tom, že čeština je krásná, až květnatá řeč. Na druhé straně si lze jen těžko představit, že by se na krajské soutěži v londýnské čtvrti Soho na plátně objevil český titulek filmu. Samozřejmě, že se angličtině učilo na středních školách už před mnoha desetiletími a není to nic nového. Nikoho tehdy ale nenapadlo, aby někdo mluvil napůl anglicky a napůl česky.
Proč tomu tak je? Těžko říci. Vždyť ani v minulém režimu si nikdo nepletl češtinu s ruštinou. Možná že je na vině i to, že poněkud poklesla naše národní hrdost, protože tu umíme projevit jen tehdy, když naše národní hokejové mužstvo vyhraje mistrovství světa. Ale to je jen zřídka. Když pojedete do Švýcarska, všude uvidíte jejich vlajku s bílým křížem na červeném poli. A ve Spojených státech visí vlajky na každém dvorku. Oni jsou prostě hrdi na to, že jsou Američany. U nás ani na státní svátek se naše vlajka na soukromých budovách neobjeví. To také o něčem svědčí. Možná, že tyto řádky nepotěší některé zastánce dvoujazyčného vyjadřování. Ale každý názor je vystavěn určitému riziku. Někdo si může myslet, že pisatel je nějaký levičák nebo bývalý komunista. Není.
