V besedě, připravené k 30. výročí Sametové revoluce na Českého videosalonu v Ústí nad Orlicí nebylo pro krátkost času možné prodiskutovat všechno, co se k debatě nabízelo. Týká se to otázky, jaká vznikají jiná seskupení autorů, nežli která jsou v propozicích běžná. Byl vysloven staronový problém, kdo vlastně je profesionál a kdo amatér. Jednoduché vysvětlení, že ten, který má film jako povolání, je prostě profesionál a ten, kdo to dělá v rámci svých zálib, je amatér, není zcela přesné.
Existuje několik mezistupňů. V minulém režimu se vědělo o poloprofesionálech, tedy těch, kteří točili na základě daného námětu. Autoři jim říkali, že dělají filmy „na zakázku“. Správné označení bylo „společenská objednávka“. Profesor Ludvík Baran tehdy vyslovil názor, že tomu tak bylo vždycky. „Už Michelangelo říkal svým učedníkům: Přidejte červenou, je to pro papeže“.
Dnes máme i autory nezávislé. Pokud bylo vysloveno to, že se někdy zamíchávají do seznamu amatérských autorů do našich soutěží profesionálové, měli bychom se zamyslet nad tím, jaká může být jejich motivace. Tolik výhod přece ocenění v amatérských soutěžích nepřináší a proti honorářům v profesi jde o rozdíly více než výrazné. Podle mého soudu je celkový trend spíše opačný. Před několika málo lety bylo možné vidět, že mezi celou jednou polovinou tvůrců kopřivnické soutěži Kafka byli bývalí filmoví amatéři. Tato soutěž je vyhrazena těm, kteří točí v lokálních televizních stanicích. Na otázku, zda budou přihlašovat některé zdařilé dokumenty do našich soutěží, to rezolutně odmítli. Oni jsou přece už profesionály.
Ale zcela mimochodem, autoři mají právo říkat a psát, že je to jejich „koníček“. V oficiálních textech takové označení neobstojí. Amatérský film není jen soukromou zálibou. Pokud jde o veřejné vystoupení, a to na soutěžích existuje, protože jej může navštívit i široká veřejnost, pak jde o kulturní aktivity, které jsou právě proto podporovány státem, kraji a také městy. Z toho důvodu lze s jistotou říci, že náš obor je tak, jako jiné obory, například hudební, divadelní nebo i taneční, nedílnou součástí národní kultury.
