V poslední době jsem zabýval, více než je zdrávo, hodnocením filmů různými porotci. Bohužel jsem nedošel k žádnému názoru ani řešení. Původně jsem chtěl navrhnout pětibodové hodnocení tak, jak fungovalo celá desetiletí v klubu ČKK Praha. Ale nesouhlasné názory lidí, se kterými jsem problém řešil, mně od toho odradily. Jak tedy tento problém uchopit? Zkušení porotci versus mladí, progresivní nebo přání pořadatelů? Opravdu nevím.
Až onehdy, v příloze Dnes, jsem našel článek mladého kritika, pana Kamila Fily, který mně otevřel oči. Navíc jsem se dočetl, že tento pán má svůj web s názvem „ještě větší kritik, než jsme doufali“. Rozhovor se týkal právě probíhajícího festivalu v Karlových Varech, a protože jsem se festivalu nezúčastnil, nemohu o něm polemizovat. Poučení jsem však našel v jeho odpovědích na otázku
Co nejsilnější filmové zážitky?Zde je odpověď, cituji. „
Hodně fascinující byl rok 1999, kdy z Jižní Koreje přijel do té doby neznámý tvůrce Kim Ki-duk a my vycítili, že jsme u zrodu hvězdy uměleckého filmu. Karlovy Vary ho objevily pro svět, úžasně ho přijaly, přestože jeho filmy jsou mimořádně brutální. Lidské pohlavní orgány se v nich trhají za pomocí háčků na ryby, kadí se v nich do kamery nebo ubíjejí psi k smrti a zároveň zvláštně poetické, neskutečně smutné a krásné.“ Konec citace. Dále se pak věnuje odpovědím na otázky.
Jak má podle Vás vypadat dokonalý film?„To souvisí s tím, že nemám rád ty procentuální, vertikální žebříčky“. (To znamená i můj návrh na pětibodové hodnocení). A dál pokračuje: „Když jsem dělal v Cinepuru, což je náročnější cinefilní časopis, říkávali jsme, že je pro nás na stejné úrovni jak Avatar tak Béla Tarr.
Kdo je Béla Tarr?„
Maďarský režizér, který běžně točí tříhodinové filmy, ale i film sedmihodinový jako Satanské tango, které bude uvedeno v Karlových Varech, kde se skoro nic neděje, jenom tam prší a je to vlastně strašně skličující. Kinematografie může být dobrá v jakékoliv podobě, pakliže to není nesmyslná exhibice. A Tarr je geniální umělec, jeden ze soudobých klasiků“
Co k tomu říci? Šedesát let, co se věnuji amatérskému filmu, jsem se snažil přinést divákům radost ze života. Točil jsem převážně filmečky o lidech, kteří nám dovedou říci něco o sobě. O lidech, kteří nás dovedou obohatit svou zkušeností, zručností nebo uměním. Celý život jsem se snažil svými filmy ukazovat lidem tu krásnější stránku našich pozemských cest. Někdy velmi krátkých. Ale názor tohoto mladého kritika, mi otevřel netušené možnosti. Konečně uspěji u mladých porotců, budu sbírat ceny jak na běžícím pásu. Budu trhat lidské sexuální orgány, kadit do kamery a čekat na déšť.
Kazí mi to jen vědomí, že na trhání nemám nejen rybářské háčky, (ty se dají koupit), ale nemám ani zuby. Scény budou plné krve, temnoty, strašné hudby. Taky zkusím ubít holí nějakého psa. Pro jistotu jenom malého jezevčíka nebo čivavu, protože by se mohli také bránit. Co se pak týká deště, v tom mě dělá guláš předpověď počasí, kdy již týdny ne a ne zapršet. Také bych musel dokoupit na těch sedm hodin deště, paměťovou kartu. Navíc pořadatelé neustále zkracují dobu filmů do soutěží. V diskuzích slyšíme, stříhat, krátit! Jakmile se tři minuty ve filmu nic neděje, divák usne. Film o sedmihodinovém dešti jsem neviděl, takže v tom je možná ta genialita soudobého klasika, že divák při promítání nespí.
Když tak o tom přemýšlím, co nám tento ještě větší kritik vzkazuje, tak se asi vrátím k zavedenému způsobu točení a budu doufat, že mně porota příště vybere. Třeba i do celostátní soutěže.
P.S. Prosím, neberte to moc vážně! Václav Fořt
