Někdy dojde k náhodnému rozhovoru o tom, co se píše na těchto řádcích. Je to spíše vzácné, ale tím důležitější je to, co bylo předmětem takového rozhovoru. A došlo na téma, které se týká nového metodika NIPOS – Artamy, organizace, která je stále, ať chceme či nechceme, zárukou podpory dalšího vývoje oboru amatérského filmu. Ve skutečnosti nejen toho, ale i mnoha oborů dalších v oblasti kultury. Dalo se předpokládat, že s příchodem mladého člověka nedojde k nějakému ustrnutí, ale že právě on vezme svou věc do ruky s novými myšlenkami a tím i změnami nejen co se týká vzdělávání filmařů nebo dosavadní organizace soutěží, ale i oboru jako celku. Z hlediska budoucnosti je to v naprostém pořádku.
Na těchto řádcích se psalo už také o tom, že mezi mladými autory a těmi staršími existuje něco, co se dá nazvat přehradami. Nebo také příkopy. To se na soutěži v Ústí nad Orlicí projevilo nejen v tom, že ti mladší seděli u jednoho stolu a ti starší u druhého. Tím hlavním bylo, a i jinde je to o tom, že vzájemné rozhovory jsou tak trochu rozpačité. Nedá se to generalizovat. Jsou i čestné výjimky. Ale rozhodně to není jako v Americe, kde se to nerozlišuje vůbec, a často dochází ke vzájemnému oslovení křestním jménem, i když ty dva aktéry rozhovoru rozděluje více než dvacet let. Jak se má u nás někdo mladší bavit s filmařem, který má za sebou nějaké osmičky a šestnáctky s nemožností zvukového synchronu? Vždyť to připomíná něco předpotopního! Jenže málo platné, v umění platí to, že jeho historie patří k něčemu, co by každý, kdo do něho vstupuje, měl vědět.
Například jak to bylo s uměním nejen ve středověku, ale i v antice. Znalost něčeho, z čeho lze vždycky čerpat pro přítomnost i budoucnost. Ta neznalost se projevuje i na přijímacích pohovorech, které probíhají v lednu každého roku na FAMU. Adept filmového umění, který právě složil maturitu, dostává otázku, kdo byl Federico Fellini. Žadatel zaváhá a neví. Na další otázku, co říká filmu Křižník Potěmkin, zůstává otázka stále bez odpovědi. Když se později dozví, že jde o něco podobného, jako je povinná četba Babičky Boženy Němcové, odpovídá, že se nedívá na černobílé filmy, ale jen na ty barevné. A protože mlčí i na další otázky, tuší, že zkouškou neprošel. Ještě ve dveřích se ale přijímací komisi pomstí se slovy: „A vy zase nevíte, jaké dnes hrají kapely“. Nic proti populární hudbě. Ty kapely opravdu vážení členové přijímací komise znát nemusí. Ale jako příští filmař by také měl vědět, čím proslul kupříkladu Gioacchino Rossini. Jak někteří z nich říkají, oni si to, co potřebují prostě „vygooglí“. Skvělý argument. Ještě že máme chytré mobily. Někteří vnuci se ptají svých dědečků, jak to mohli bez nich přežít. Odpověď je snadná. Dalo, ale na takové věci se ptali i oni svých předků. Vývoj a pokrok se přece zastavit nedají.
