Když jsem loni předčasně odjížděl z Malé šestnáctky a tudíž nemohl se vyjádřit na místě k jednotlivým filmům, dal jsem slib, že o každém filmečku ze soutěže napíši pár řádků. Hendikep s okem mně dlouho neumožňoval průběžně psát a tak se to táhlo a táhlo, a tu za týden, tu za tři týdny přibyl střípek textu až jsem byl sto přidat povídání o filmu posledním. To se událo začátkem března, pak jsem porotoval v Liptovském Hrádku, nechal text uležet. No a pak něco upravil, zkrátil, něco přidal, a sláva, jsem hotov! Jedna malá výjimka - o filmu Davida Dandula STÍNY BAREV jsem již psal asi dvakrát, takže v tomto povídání jsem ho vynechal.
HYPE
Film nadějné mladé filmařky Jaroslavy Jefimové, natočený v rámci filmového workshopu na Malé šestnáctce předchozího roku, si s humorem bere na mušku bezbřehou suverenitu takzvaných youtuberů, kteří, coby novodobí brouci Pytlíci všechno ví a všechno umí a nestydí se či spíše mají představu, že bez jejich informací nedožijeme rána, nám to sdělit. Krásnou a originální pointou filmu je, že svůj nezdar končící po výbuchu v nemocnici nemají, jak sdělit, neboť jeden je v šoku a dočasně zbaven sluchu, jedna má zavázané zasažené oči a třetí má z rukou bakule obvazů, a tak nemohou použít mobil, aby dali “senzační “ zprávu o svém stavu na YouTube.
INTERAKCEToť název filmu, který natočila Sára Sliwková ze SŠUM, a jeho futuristický osten míří na generaci rodičů, kteří propadli magii počítačové všespasitelnosti a virtuální nezbytnosti a děvčátku předškolního věku, kterému se, pro samé hledění do monitoru a klupkání na klávesnici, stejně nevěnují, dají k narozeninám novinku na trhu, virtuální plnič přání. Přichází do domu operátor přístroje, nasadí děvčátku čidla a to, s přáním být v lese, se v lese ocitá, potkává tam zřejmě stejně doma přehlíženého kluka a zažívá svobodu a pocit blaženosti. Jenže, operátor přešvihl dobu, pokdy lze bezpečně proces ukončit a děvčátko se z virtuální reality “nevrací“. Otevřený konec jen bravurně symbolizuje, kam až závislost na technice a nedomyšlená důvěra v ni může zajít. Skvělý námět! Pochvala.
WOODOO, ÚTĚK Z PEKLA Podtitul tohoto filmu je: Psychopatka Sugar je zavřená v cele. Podaří se jí dostat ven? No, já si myslím, že psychopati by v těch celách zůstat měli, ale budiž. Sklepní cela je velmi výmluvný strohý interiér, který Sugar štve do té míry, že hledá možnosti, jak z ní vypadnout. Bdělý personál ji ale pokaždé lapne a vrátí do cely. Tu si zřejmě vzpomene na Edmonda Dantése a lžičkou tak dlouho dloubá do zdi, až objeví dutinu a v ní krabici s woodoo figurkami a návod, co s nimi. No a pak likviduje své strážce jednoho po druhém, až dosáhne svobody a frnk, ptáček ulítne. A od té doby běhá po ulicích, takže bacha, poznáte ji, že má roztřepené nohavice a mikinu se širokými modrobílými pruhy! Né, nelekejte se, to jsem si přidal. Ale pochválit musím všechny Vaňky a i ostatní, kteří pomáhali film točit, a zvláště Vojtěcha Vaňka z Brna, který film režíroval a povedl se mu.
KVĚTINÁČJe mi velmi sympatické, že prostřednictvím filmů mladých autorů si mohu vylepšit obraz naší mládeže tím, že stále více se v jejich filmech objevují témata vážnější, sociálně citlivá, překvapivě, a o to sympaticky, apelující na obyčejnou lidskou slušnost, morálku či ekologii. Zároveň se snaží nabídnout i jakýsi návod na cestu k této obrodě i s vědomím, že hned tak následovníky nestrhnou. Zřejmě toto jsou pohnutky Nely Dlouhé k natočení této lehce moralitní agitky, a nemyslím to ve zlém, o člověku, jehož příliš neuspokojuje mechanická stereotypní práce a začne si všímat zanedbaného okolí, a nedost na tom, začne je i napravovat. Jako jedinec, který nemá následovníky, propadne beznaději a začne nad svým konáním pochybovat. Získá sice značnou publicitu v místní TV, ale i odsudek nejmenovaného diváka: Koho to zajímá?! Já si do toho dovolím vstoupit a tomu divícímu se divákovi, ve shodě s McMurphym z Přeletu nad kukaččím hnízdem odpovím: Aspoň jsem to zkusil!!! A dodám jemnou valašskou nadávku.
BOJTak nekompromisně nazval svůj film Tomáš Droba z Trenčína a myslím si, že tím příliš zvedl laťku očekávaného a ono se moc nebojovalo. Sice ano, možná se bojovalo, ale jen jakoby povrchně, složité problémy dospívající dívky jsou zde zhmotněny v střihorukého černého démona a sporé jeho kontakty s dívkou moc bojovně nevyznívají. Co však bylo nakousnuto a co spíše stálo za zřetel, je vztah matka - dcera, který nabízel více možností a více dramatického prostoru. Divák vstupuje do tohoto vztahu v momentě, kdy dívka má evidentně krizi postpubertálního věku a matku, v intencích svého věku, z duše nenávidí. No a když to zjednoduším a pominu toho démona, stigmata, psychiatra a nože pod postelí, když to tedy velmi značně zjednoduším, a za to se autorovi omlouvám, vychází mi, že film je o očistné funkci alkoholu na psychické bolístky. Dívka zajde do baru, kde se prostě a jednoduše picne, matka ji chápavě ošetří a ráno jsou, jak se říká, Miluša - Papuša. A život jde dál.
CELOSÍŤOVÝ PROBLÉMTo není pouze film, to je očistná lázeň pro mě, coby filmového fajnšmekra a ctitele inteligentního humoru a parodie, a já se v ní uneseně cachtám jako mrož od začátku do konce! U tohoto filmu jsem si ověřil jistý paradox, že čím víc se mi film líbí, tím mám k němu více připomínek. Je to zvláštní, ale u mne to platí. Jako bych si na něčem dobrém skvěle pochutnal, ale kdyby tam bylo ještě to nebo ono, či tamtoho ubylo, bylo by to ještě lepší a přecpal bych se ještě víc. No ale buďme střídmí. Autorkou filmu je Anežka Svobodová a její spřízněná družina dívek s označením M.A.M.A a jeden malý Luža. Skvělý kolektiv. Na filmu je znát, že zrál snad půl roku a stejný čas byl věnován scénáři. Je to báječně strhující, parodicky promyšlené, a i trefně současné. Semele se všechno, odkazy jsou ze všeho možného, ale plagiát to není. Je to originál od začátku do konce, který ovšem ctí tradici a tak vrahem, ergo pachatelem, nemůže být nikdo jiný, než zahradník! Teď bych měl vysypat ten pytel připomínek, ale neudělám to. Film je natočen velmi poctivě, lokace, rekvizity, kostýmy a masky jsou asi nejlepší z možného, co dívky měly k dispozici, tempo se místy sice zadrhne, a i o herecké kázni by se dalo mluvit, ale nade vším se vznáší fluidum té báječné mladistvé pohody, vzájemného souznění napřímeného k co nejlepšímu výsledku a všezastřešující sranda, kterou je celý film prodchnut. A maximálně odzbrojující od výtek je nakažlivá spontaneita, která tyto okamžitě smazává. Moc bych si přál zase uvidět podobný filmeček z Vaší dílny, no i tak, kdybyste celý život již nenatočily nic jiného, tak toto se vám tedy velmi povedlo!
HREJ
Vadim Usolcev. To je zajímavé dílko jehož litemotivem jsou Sonety W. Shakespeara. Celý děj je zredukován do dvou prostředí, které nemohou být od sebe více vzdálenější, stylizovaná scéna v nějakém interiéru, kde recituje mladá dívka a štant pouličního zpěváka s kytarou. A aby se to celé “nerozpadlo“, jako dramatický oblouk to svazuje klouzavý záběr na břízu na začátku a na konci. Jak říkám, film mne zaujal, ale nějak jsem s ním, byť Sonety miluji, nesouzněl. A když už jsem mu jak tak přicházel na chuť, tak mi vítr z plachet vzalo to závěrečné barbarství, totiž kniha vhozená do ohně. To mi nedělejte.
ITERUM
Po našem tedy, znova, ještě raz, je filmová hříčka, která si při stejné formě dovoluje nepatrně pohrát s obsahem a vytvoří tak téměř identický děj, ale s absolutně rozdílným výsledkem. Vše je promyšleno a umně svázáno dohromady tak, že v tomto filmu zafunguje cosi jako časová smyčka, která ale organicky váže jemně rozdílné akce do plynulého děje s překvapivým koncem. To bravurně uhlídané a natočené Patrikem Polákem z Brna. A o čem to je? Dva grázlové, jeden dominantnější, pak unesená (?) a zbitá dívka a roztomile trapný policajtek a několik aut, toť vše. Nebo ještě někdo? Ale děj prozrazovat nebudu. To chce vidět!
BUDDHA
Asi všichni víme, o koho se jedná, a tak samozřejmě hledáme v tomto filmu jistou paralelu s tím, jak vnímáme toto božstvo s dějem, jenž je nám předkládán. Jinak by se to tak asi nejmenovalo. No dobrá. Takže, co vidíme? Dva souběžné děje, jeden černobílý zobrazuje jistou, někam vytěsněnou více méně trpící dámu, které se nedostává tu pohybu, tu vidění, tu komunikace. A druhý je barevný a v něm dva pánové. Jeden je typický boss a druhý je letargický prodavač, kterého uznamenáme i ve spoře vybaveném domově, kde popíjí pivo, netečně hledí na zrnění v televizi a sedí v pěkném, designovém křesle. Pravidelně ho v obchodě navštíví boss a přes důrazné nebo laskavé domlouvání mu přece jen prodá jeho drogu: stírací los, na němž je ten ušláplý človíček zřejmě závislý. Teprve až dojde k průniku do černobílé pasáže - boss se v ní objeví u osvobozené dámy, je prodavač zbaven své posedlosti, a opět v barvě, spolu s dámou odchází. Naskýtá se říci, že do šťastné budoucnosti v tomto případě někam do zeleně. A lze-li termín Buddha přeložit jako probuzený, osvícený, název filmu se beze zbytku naplnil. Zajímavý experiment je dílo Rostislava Šebesty z Brna a já věřím, že tak, jak to vidím já, to bylo tak i míněno. Ale palec nahoru a pochvala. No ale abych si nerýpl. Jsou-li ti dva pánové v obchodě, vnímáme prodavače vpravo. Zprava je od něj do detailu vsunuta bankovka, zleva je přistrčen los. Ten boss má černou košili, ale ruka, která je logicky jeho a vsunuje los, má bílou manžetu!
SNĚHOVÁ KARKULKASpíše rozmarný úlet filmařů kolem Jonáše Vaňka nabízí variantu známé pohádky, která, byla-li by prostě vyprávěna slovně, zaujala by více. Obraz a zobrazované scény významově zbytečné, tu divoký, tu nijaký střih, snad jen bezprostřední Karkulka snese měřítko. Navíc i název Karkulky Sněhová, nepřináší nic a svým významem a možnostmi už vůbec nezasahuje do inovace děje. Ale budiž. Zde je Karkulka městský tvor a má za úkol donésti babičce její léky, ne však přes les, ale o pár ulic dál. Což se jí podaří, ale zaujme nikoliv vlka, ale nějakého pouličního zlodějíčka, který léky ukradne a babička, bez léků, odchází na věčnost. Čili taková černá anekdotka, takový malý hororek. A jestli jste film viděli, a jak to tak teď čtete, dáte mi asi za pravdu, že je to silnější v samotném slově než ve viděném obraze.
SMYČKA NADĚJETo bylo drámo, panímámo! Zase, kdyby mi to, respektive stručný děj a hlavní myšlenku, někdo pouze vyprávěl, snad bych si pomyslil, že jako dobrý úmysl. Ale že jsem to i viděl, tak musím říci, že ani dobrý úmysl, ale spíše strašný ranec těžce uvěřitelných dějů, jejichž hmotnost snad mají odlehčit či vyvážit vzletné myšlenky, jako Svoboda musí existovat a podobně! Tak schválně. Těžká apokalypsa, budovy všecky rozflákané, rozpadající se a zanedbané a mezi tím tlupy spíše dětí než mladistvých, značně zdivočelé. Proč? Protože rodiče hromadně spáchali sebevraždy, neboť neměli svobodu! No budiž, nesvobodu nemá rád nikdo, ale je hloupost myslet si, že by se rodiče takto zachovali vůči svým potomkům. Nesmysl, každý rodič, za jakýchkoliv situací myslí hlavně na děti, a ne na to, kde si “hodit mašli “. A přestože dle pokročilého rozpadu staveb, nastala tato apokalypsa před patnácti, dvaceti léty, děti mají tak osm, třináct let. Komu se tedy narodily? A síť vesele funguje dál a v každém zbořenisku zřejmě lze najít, koupit, či si jen tak vzít baterie do noťásku, nebo si ho nabít z nějaké zásuvky(?)! No nic. Nositelem děje je dvojice, z níž se nakonec vyklubou sourozenci. Starší brácha je ajťák a má prostředky (notebook) a jakýsi světélkující harddisk, a mladší děvče, které se ve volných chvílích živí plody ne nepodobnými Rulíku zlomocnému, má ideje, takže snad tu zeměkouli zase postaví na nohy. Řekl bych, že i dokážu rozumět, o co v tomto filmu Pavle Vaňkové šlo, ale moc se to nepovedlo a hlavně nepřesvědčilo. Škoda. Hodně slušné práce, dobré lokace a skvělý motiv dívčina bloudění, které ji stále vrací na místo s nápisem NADĚJE.
STRÁŽCI SVOBODYKvituji, že i mladí filmaři a mladí lidé vůbec se snaží nahlédnout pod pokličku zločinecké ideologie a jejích praktik při manipulaci s ostatními obyvateli. Když chceš ovládnout většinu, zasej strach a tvař se vlídně a otcovsky. A když ani to nepomůže, trestej! Režisér Tadeáš Topinka, zde coby fýrerovský hlavní ideolog, školí skupinu poslušných vykonavatelů posílených novou technologií, jak donutit k poslušnosti ty svobodomyslné. A prostředky jsou nesmlouvavé a kruté. Vosy a špinavá voda v rybníku! A že je tolerantnost sama, ponechal za svým řečnickým pultem viset na zdi obrázek Bohorodičky! Ale na třešínky si šahat nedáme! Ode mne velká pochvala. Krásně ironicky a s nadsázkou odhaluje tento film, jak hliněné jsou nohy, na kterých každá zvrácená ideologie stojí a jak málo stačí aby... Nic víc, nic míň. Skvělé.
EMITATIONCo k tomu říci. Film natočil Marek Chaloupka a předestřel nám tak záhadný příběh o tom, že jsme zřejmě manipulováni vyšší mocí, světovým spiknutím, mimozemšťany, zednáři či Ilumináty a ví Bůh, jak se ty další tajemnosti jmenují. Školní psycholog zjistí u jedné dívčiny anomálii v jejím chování ve spánku. Je přitahována na vrchol kopce, kde je vysoký retranslační sloup obehnaný plotem. Když si všimne, že psycholog má na hřbetu ruky vytetován stejný symbol, jaký spatřila na plotě na kopci, je o jejím osudu rozhodnuto. Podstoupí emitaci! Pointu neprozradím, jen doplním, že film je obrazově čistý, precizně uhlídaný, kupodivu i herecké party snesou měřítko a trik na konci je brilantní, ale můj šálek čaje to rozhodně není.
OSCARFilm Patrika Poláka natočený na workshopu při festivalu UNICA v Holandsku. Milá, skoro by se chtělo říci anekdotka, ale spíše mikropříběh, o vnučce a hodném dědečkovi, který v ní podporuje filmařské ambice. Pro štěstí v jejím konání jí dá památeční rodinný kompas a v tom správném věku jí pořídí kameru. Dívenka si pořídí model sošky Oscara s tím, že ho jednou získá, a jak může, tehdy filmuje, učí se postprodukci a v den “D“ předstoupí před komisi pro přijetí na Filmovou školu. Je odmítnuta a zlost si vybije na kompasu, který, coby medailon, nosí na krku, a mrskne s ním z okna. Ozve se “Au“ a ejhle, zasažený mladík ji nejen padne do oka, ale jako z udělání se jmenuje OSCAR! Milé, svěží, kvalitní a příjemně úsměvné!
TOP SEKRETBondovka - pardon, Pornovka, v amatérských možnostech. Nejdřív seznámení s vychytávkami, pak úkol, trocha jízdy na koloběžce, trocha běhu, trocha neprůstřelnosti, pak dva zářezy na pažbu a finito. Plus závěrečný polibek nikoliv však s bond girl, nýbrž s bond boyem. Aj tak sa móže. Natočil Milan Hradil s kolektivem a určitě se u toho skvěle bavili!
SPOLUŽAČKANa tento film jsem se těšil, neboť jsem ho již jednou viděl a ve vzpomínkách jsem si ho nějak povýšil, takže jsem byl zvědav, jak na mne bude působit s odstupem času. S námětem filmu byla má očekávání velká a ta se částečně naplnila, ale filmovou realizaci jsem si hodně zidealizoval! Příchod nové žákyně do již zaběhlého třídního kolektivu není pro ni samozřejmě žádný med. Kolektiv je daný, priority a role v něm jsou rozdány a již fungují, a tak začlenění nového jedince je problematické a notně stresující. Přístupů je několik a hrdinka filmu si vybrala tu špatnou. Hraje si na drsňačku, oblbne ty méně myslící spolužáky, najde si bezbrannou oběť a na šikaně a jakémsi teroru se snaží vmáčknout do třídní “popularity“. Po sadě křiváren na spolužačku, ale najednou prozře, změkne, sama se podivuje nad sebou samou, a raději odchází ze školy, v níž napáchala takové, a dlužno říci ničím nezdůvodněné zlo. Potud fajn, ale realizace příliš pospíchá, děj je přímočarý, strmý, a hlavně vyvolává samá Proč? proč? proč? Její konání nemá logiku, není to reakce na nějaký podnět, nikdo ji k tomu nenutí, není to odplata. Je to takové umanuté zlo, které jak rychle vzniklo, tak stejně rychle končí. Takže proto ty tři proč? Nicméně, již jenom to, že Tamara Zúdorová z Prahy Žižkova otevřela v tomto filmu jakousi Pandořinu skříňku puberťákova nitra a nutí nás přemýšlet, je chvályhodný počin, jehož realizace ale bohužel hodně vzadu za myšlenkou kulhá.
ŽIDLE
Je to film kolektivu mladých filmařů, které má na povel Tina Tran a uvozuje jej otázka, “Zažili jste také šikanu?“ Na malé ploše, s maximální úsporností a jenom letmými náznaky se podařilo dobře vytvořit atmosféru, která spolu s obrazem nenechá nikoho na pochybách, že se tu děje bezpráví. Střihová rapid montáž funguje, pokud se záběry neopakují a snaha vytvořit jakýsi děj také filmu moc nepomáhá. Ale, klobouk dolů, co chtělo být řečeno šlape jako hodinky, a i beze slov je více než výmluvné. Originální je motiv židle, jakožto jakéhosi pevného bodu, kotvy či azylu, kterou není radno opouštět. Píši jedna! A podtrhuji.
FRIDAYS FOREVERPavel Vávra, Nový Bor. To je zralá filmařina se vším všudy! Tak tedy opět apokalypsa, rok 2050 a až na hromady odpadu a plastů jen pustina a zmar. A družina dívek bojující o přežití. A mrtvý fotograf. Takto jsou rozdány karty tohoto filmu a nutkavě se mi nabízí srovnání s výše vzpomínaným filmem Smyčka naděje. Ale srovnávat se nebude. Půdorys tohoto filmu totiž na rozdíl od vzpomínaného nese stopy pečlivé přípravy, práce na scénáři, kameramanského promýšlení i důrazu na obrazovou estetiku a troufám si tvrdit, že i nazkoušení hereckých akcí. Lokace, texty, budování příběhu, záběrosled, to vše není nahodilé, má to své konkrétní poslání a velmi, velmi výmluvně to promlouvá o talentu autora. Závěrečná scéna, kdy dívky doprovází na poslední cestě toho mrtvého fotografa a ze vzpomínek loví střípky toho, co bylo normální život a téměř plaše, jakoby spíše ve svých myšlenkách se snaží navodit si, že i ony budou snad takto žít, mít rodinu, budovat a mít mnoho let před sebou něco krásného, není žádný bombastický vrchol filmu, ale nádherný akcent prosté lidské touhy ŽÍT. Šťastně a napořád. Skvělé! Hluboká poklona! A teď již jen na okraj, hodně vzdáleně, ale přec jen mně to připomíná povídku Pavla Juráčka, Konec srpna v hotelu Ozon, kterou filmově zpracoval Jan Schmidt. Ale to nemíním jako výtku, v žádném případě! A docela úsměvné mi přišlo to “umělecké“ potrhání oděvů a zašmouraní obličejů.
LÍZÁTKO ZA ODMĚNUToto je pro mne čítankový dětský film, radost pohledět. Jednoduchý, ale ne hloupý děj, troufám si říci, že s téměř Aristotelovskou výstavbou dramatu, promiňte mi tu dovolenost, a intuitivní vedení kamery, plus spontánní herectví k tomu. No a je na světě film, na němž se dá, krok za krokem demonstrovat, co je dobře, co je špatně, co se dá ještě tolerovat a kde to chce zrychlit a který střih je pozdě a proč si ten vysoký detektiv sedne tak, že toho malého Churchilla zastíní a jiné a jiné. Jak říkám, učebnicový příklad. Veleúspěšný detektiv řeší jednu vraždu za druhou a za každou má horentní honorář - lízátko. Méně úspěšného detektiva to hněte, tím spíš, že čas od času naletí na výbuch nafukovacího balonku, na volání o pomoc, na uslzenou kuchařku, a tak vymyslí fintu s kečupovou krví, ale úspěšnější fintu prohlédne a pobaví ho to do té míry, že se smíchy udusí lízátkem. A vítěz je ten méně úspěšný! Toť vše. Milé, bezprostřední, radost přinášející.
KDO SE BOJÍ, NESMÍ...
Alias Blair Witch po česku. Miniaturka Jaroslavy Jefimové má standardní rozběh, pak to dostane točky, naráz zastavení, klídek před bouří, a pak děsivé prozření, jako pecka do vazu! To, co to chtělo říci, to beze zbytku řeklo, pointa načasovaná skvěle, věřím, že to v ten moment s každým při projekci trhlo! Pochvala.
JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI MATĚJE! Aneb, ne každý, kdo filmuje na to má a ne každý, kdo vystuduje film u něj zůstane a bude pro něj přínosem. Nadějný scénárista, jemuž chybí ostré lokty je trpěn při natáčení filmu, coby poskok. Když je nařčen, že zašantročil scénář a málem je lynčován, objeví zvukař výpověď oficiálního scénáristy, že scénář nenapsal a odevzdal jen prázdné listy. Poskok je omilostněn a přejímá vládu nad dalšími projekty studia a píše a točí a to úspěšně! To je v kostce vše. No a pak, v intencích motta, které jsem připsal k názvu, defilují před námi členové prvotního štábu a ozřejmují se jejich osudy. Slušná práce Jana Ohrabla z Prahy, která nepostrádá vtip ani kvalitu. Spokojenost.
