O první republice se říká, že byla jedna z mála demokracií v Evropě. Jak by ne, kolem našeho státu se dostávaly v politice k moci jen diktátorské režimy. A to nebylo jen v hitlerovském Německu. Když se podíváme do našeho oboru - amatérského filmu, formování klubů patří až třicátým letům. Jen krůček za Francií, která byla jen o poznání rychlejší ve svém vývoji. Proč se amatéři vlastně sdružovali? Pokud jde o sociální složení, členy klubů byli lidé od dělníků až po ředitele velkých firem. A pokud jde o jména, pak se první klub, který vznikl v roce 1935 v Praze pod hlavičkou ČKK, nemusel za své členy vůbec stydět. Byli mezi nimi i dramatik dr. Vladislav Vančura nebo básník Jaroslav Seifert. Oni a řada dalších významných členů klubu vůbec nepovažovali za nějaké sebeponížení jen proto, že se octli mezi filmovými amatéry. Dokonce byli na svoji příslušnost ke klubu hrdi.
Jistěže hrálo roli i to, že kluboví kolegové se scházeli proto, aby získali nové informace o filmovém dění a také o technických novinkách. Dalším důvodem bylo to, že ne každý si mohl dovolit mít vlastní projektor nebo kameru, nebo dokonce laboratoř k vyvolávání filmů, jakou měl právě pražský ČKK. Nemluvě o tom, že i silné žárovky a později i halogenní světla nebyly právě levné. A malá citlivost filmů takové prostředky vyžadovala. Tyto prostředky si členové klubů půjčovali a měli pro tuto činnost i svého hospodáře, který si vše zapisoval. Po válce, v letech šedesátých a sedmdesátých bylo evidováno v přesných statistikách kolem 120 klubů s osmi tisíci členy. Nejen u nás, v celé Evropě se dalo napočítat desítky tisíc lidí, shromážděných ve filmových klubech.
Po revoluci nastala jistá změna v tom, že video přineslo větší nezávislost na klubové činnosti, protože přechod z filmu na video si vyžádalo větší samostatnost, na rozdíl od dřívější týmové realizace filmů. V souvislosti s tím přišla na řadu řeč o tom, že autoři hovořili více o svobodě a nezávislosti. V povědomí některých jedinců lze pozorovat, že takové myšlení doznívá u některých dodnes. Prostě slovo svoboda a nezávislost našlo čím dál tím větší váhu a klubový život nejen z důvodů jiné techniky se prostě vytrácel. A jak je to dnes s těmito zdánlivě abstraktními pojmy? Nedávno mě jeden z příbuzných ukázal na svém chytrém telefonu, kde všude se pohyboval v minulém měsíci. V které byl prodejně, kam vycestoval nebo kde byl na návštěvě. Škoda, něco podobného by určitě uvítala Státní bezpečnost, kdyby tuhle zbraň měla někdy v padesátých nebo začátkem šedesátých let. Naštěstí ji neměla. Ale ani dnes nemůžeme bezpečně mluvit o tom, že existuje nějaká absolutní svoboda nebo nezávislost. Prostě není.