Tachovští filmoví amatéři patřili mezi nejúspěšnější v celé republice. Jejich filmy se promítaly i na zahraničních soutěžích, kde dokonce získávaly i významné ceny. Kolem roku 1981 při soutěži Rychnovská osmička se už velmi známí autoři Rudolf Tomšů a František Soukup z Tachova setkali s Josefem Brožem z Prahy, vynikajícím filmovým amatérem a zejména špičkovým technikem. Projekci filmů na této akci měl na starost právě Josef Brož.
Při večerním klábosení, rozebírání a někdy i dohadování o soutěžních filmech přišla řeč i na to, že pan Brož by si rád koupil chalupu v nějakém pěkném kraji, kde by mohl trávit svůj čas po odchodu do důchodu. Budoucí chalupa se měla stát místem, které se bude moci zařídit po technické stránce tak, aby co nejlépe vyhovovala jeho celoživotnímu zájmu o amatérský film. Rudolf Tomšů a František Soukup, tehdejší zaměstnanci Terozu Tachov, měli spoustu známých, a tak zanedlouho dali panu Brožovi vědět, že v Dlouhém Újezdu, který je asi čtyři kilometry od Tachova, je na prodej chalupa.
Jednoho dne se v Dlouhém Újezdu objevil Trabant, který sem dojel dokonce až z Prahy. A v něm manželé Brožovi. Prohlídka chalupy trvala jenom chvilku, protože hned od počátku bylo jasné, že se v ní Brožovi shlédli. Chalupa ale vyžadovala docela dost úprav a vylepšení. Bylo třeba vybudovat sociální zázemí, vyměnit okna, opravit podlahy a mnoho dalšího. Tyto práce pokračovaly velmi rychle, a to především proto, že se pan Brož nemohl dočkat, až si tam vybuduje svoje filmařské království. Ruce jeho přátel z Terozu byly vydatnou pomocí.
Chalupa již poskytovala veškeré pohodlí k bydlení a mohlo se začít s budováním malinkého kina. To vzniklo v bývalé stáji. A je to skvělá miniatura opravdického kina. Biograf má oddělenou promítací kabinu, která je odhlučněná. Stmívání světel je samozřejmostí, stejně tak gong, svolávající nedočkavé návštěvníky. To všechno přece patří ke správnému kinu. O přestávkách hraje tlumená hudba. Atmosféra je tady velmi příjemná. Vejde se sem více než dvacet diváků. Promítač Josef Brož je spokojený, konečně se naplnila jeho touha mít vlastní kino.
„Brožované“ kino, mělo plno diváků. Nejvíce jich bylo z řad dětí, které sem pravidelně chodily na kreslené pohádky, zejména disneyovky. Moje, teď už dávno dospělé děti, často vzpomínají na tyto úchvatné návštěvy.
Paní Brožová u promítací kabinky asi před 10 letyByl to neskutečný rozdíl mezi promítáním v těsném pražském bytě a malinkém vesnickém biografu. V Praze promítání nebylo vůbec jednoduché. Za promítací kabinu posloužila jedna místnost, ze které se vybouralo promítací okénko do druhé místnosti. Vždy se to muselo všechno nainstalovat napřed a po promítání zase všechno složit, aby se dal byt běžně používat. Vystřídalo se tady nespočet diváků, které tvořili především filmoví amatéři z Prahy. Ti sem měli namířeno hlavně pro pomoc a rady pana Brože. Byl totiž excelentní jemný mechanik a nebylo pro něj problémem pomoci s opravou kamery nebo projektoru, eventuálně jejich předěláním z tzv. osmičky na superosmičku. Pan Brož měl také kvalitní zvukové vybavení a velký výběr různé hudby, použitelné k ozvučování filmů.
Také plno známých osobností z řad herců si našlo cestu k panu Brožovi. I jim opravoval a udržoval kamery a projektory a zejména jim nanášel zvukové stopy na jejich amatérské filmy. Ti mu na oplátku často namlouvali komentáře k jeho filmům. Znal se s Milošem Kopeckým, Jiřím Suchým, Romanem Hemalou a s mnoha dalšími.
Byt byl málokdy bez návštěv, dveře se tady, jak se říká, netrhly. Vyžadovalo to velkou toleranci od všech obyvatel bytu. Velká tíha starostí ležela na paní Brožové, protože návštěvníci se zdrželi většinou delší dobu, takže po příchodu z práce jí přibyly starosti s občerstvením. Bylo to náročné i finančně, protože mnozí příchozí vůbec nemysleli na to, že to něco stojí.
V té době bylo téměř nepřekonatelnou překážkou amatérských filmařů docílení synchronního zvuku s obrazem. To si mohli dovolit jenom profesionální tvůrci. Pro amatéry byla zvuková kamera finančně nedostupná a v podstatě ani nesehnatelná. Zvukové projektory formátu osmičky a superosmičky se daly opatřit, ale velký problém byl s ozvučováním hotových filmů. Pro ozvučení bylo třeba na filmový pás nanést zvukovou magnetickou stopu. Krásný a velký úkol pro pana Brože. Ale splnitelný. Pro jemného mechanika jeho formátu bylo jenom otázkou času, kdy vymyslí a sestrojí nějakou mašinku, která by toto dokázala. Tak s vůlí jemu vlastní, podpořené šikovnýma rukama, technickým talentem a myšlením, přišlo na svět jeho vypiplané dílo - lepička zvukové stopy na filmový pás. Byl to dokonalý a promyšlený přístroj, který si nezadal a možná dokonce i překonal některé své profesionální konkurenty.
Lepička je poháněna elektrickým motorem. Stačilo pouze založit sestříhaný film, přidat magnetofonový pásek o šířce 0,8 mm (mimochodem řezačku na získání tohoto uzounkého pásku z běžně širokého si sestrojil také sám), nalít do zásobníčku filmové lepidlo a při převíjení z jednoho kotouče na druhý se přesně nalepila zvuková stopa.
Zní to jednoduše, ale bylo ještě třeba zajistit, aby filmový pás proběhl spolehlivě filmovou dráhou přesně v ose objektivu a to tak, aby nedošlo v žádném místě k jeho oddálení od objektivu. I když mg proužek je tenoučký, tak po nalepení na film způsobil, že film byl na straně zvukové stopy nepatrně dál od objektivu a to stačilo k rozostření obrazu. Tuto odchylku bylo třeba odstranit. To vyřešil pan Brož tak, že v místě nalepení zvukové stopy předtím ostrým dlátkem odrýpl vrstvičku filmu, takže zde byla připravena drážka o hloubce stejné, jako je tloušťka mg stopy. Přesně do této drážky se pak mg stopa nalepila, takže tloušťka filmu se po jejím nalepení v celé ploše nezměnila. A rozostření se tím odstranilo. Příprava drážky pro mg stopu probíhala při průchodu filmu lepičkou. Takže jeden jediný aparát stačil k nalepení dokonalé zvukové stopy.
Druhý způsob, jak odstranit rozostření obrazu vlivem tloušťky mg stopy spočíval v tom, že zvukový pásek se nalepil na oba okraje filmu. Tím nedocházelo k oddálení filmového pásu na jedné straně při průchodu filmovým okénkem a obraz zůstal ostrý. Navíc tato další zvuková stopa umožňovala stereofonní ozvučení. Lepička byla ukázkou přesného řemeslného zpracování do kompaktního tvaru v podobě kufříku i s uchem na přenášení. Celý aparát velmi lahodí oku každého filmaře. Stručně řečeno je to perfektní, funkční a zároveň krásné technické dílo.
Josef Brož byl v roce 1968 na pětitýdenní odborné praktické stáži u firmy Bolex-Paillard ve městě Yverdon, ve frankofonním kantonu Vaud. Během ní poznal všechny fáze manufakturní výroby, takže potom mohl předvádět po celé republice aktuální výrobky této firmy. Byl pro firmu natolik důvěryhodný a uznávaný technik, že od ní mohl objednávat náhradní díly a mohl odborně opravovat jejich filmové přístroje.
Filmovou techniku předváděl nejen na většině významných filmových soutěžích i na Slovensku, ale i na každoroční celostátní výstavě Interkamera. Na FAMU studentům přednášel o osmičkové filmové technice, kteří jejím využíváním v rámci studia při cvičeních a školní tvorbě šetřili náklady, které jinak byly při používání šestnáctkového a zejména pětatřicetimilimetrového formátu velmi vysoké.
Pro dr. Rentze sestrojil pan Brož lepičky (na supersomičky i na šestnácky), kde vznikala zvuková stopa nikoliv nalepením mg pásku, ale nanesením magnetického roztoku, schopného zaznamenávat zvuk. Tento roztok vykoumal dr. Rentz, který byl chemikem. Domnívám se, že složení roztoku měl dr. Rentz patentováno. Dr. Rentz pak dlouhé roky nanášel zvukové stopy prakticky všem amatérským filmařům z celé republiky. Nalepoval mg stopy ve velmi významné míře i pro Barrandov.
Na závěr mého povídání o panu Brožovi připomínám, že k napsání tohoto článku mě vedl hlavně obdiv k výjimečnému technikovi, konstruktérovi, excelentnímu jemnému mechanikovi a filmaři, se kterým mi bylo dopřáno se poznat a setkávat. Vlivem jeho osobnosti a jeho zápalu pro film a filmovou techniku jsme si u nás na vsi vybudovali miniaturní letní kino. A dodnes mě hřeje jeho ocenění mého amatérského předělání osmičkového projektoru Eumig na superosmičkový.
Druhým důvodem mého vzpomínání byla skutečnost, že jsem ve všech publikacích o historii amatérského filmu, které se mi dostaly do rukou, četl jenom kraťoučké, podle mého názoru nedostatečné, zmínky o panu Brožovi. Přitom by si určitě zasloužil větší pozornost jako jeden z lidí, kteří vyorali významnou brázdu na poli amatérského filmu.
Neodpustím si malou, ale důležitou poznámku. Připadá mi neseriozní a nemorální, protože jsem nikde nezaznamenal, byť i stručnou, zmínku dr. Rentze o tom, že jeho úspěchy, a možno říci i sláva, byly možné jenom díky úžasným mašinkám, které doslova stvořil pan Josef Brož, svého času chalupář v Dlouhém Újezdu.
K nedávnému 100. výročí jeho narození zavzpomínal
Slavomír Kozák, Dlouhý Újezd
Josef Brož, rodák z Třebechovic pod Orebem,
16.12.1920 – 29.11.1985
