Konečně nějaká diskuse, na kterou jsem se vždycky těšil a která nikdy nepřicházela. Pan Strubl nadhodil témata, která se týkají žánrů. Jde na to, to uznávám, vědecky. Jak žánry vznikaly, mohu říci ze své šedesátileté praxe. Na to se ale tehdy vědecky nešlo, jen na základě dlouholetých zkušeností úctyhodných pedagogů a profesionálních tvůrců. Nebudu zdržovat, ale k amatérskému filmu jsem se dostal tak, že jsem začal jako předseda FK v Hradci Králové v roce 1958. Měli jsme 60 členů. Je mi dnes 92 let a asi už patřím mezi poslední pamětníky těchto časů.
V roce 1963 jsem byl už jako krajský metodik u založení první krajské konzervatoře pro amatérský film s hlavním lektorem profesorem Jánem Šmokem. Spolu s turnovskými filmaři jsme pořádali od téhož roku krajské soutěže na Hrubé Skále, kde jsme měli účast kolem 120 lidí s předními profesory FAMU a významnými režiséry a kameramany v porotách. Těch ročníků bylo 18, když v sousedním Severočeském kraji se scházelo na soutěži kolem třiceti účastníků. Toho si nemohli nepovšimnout v Praze a tak jsem se stal v roce 1977 ústředním metodikem. Nebyl jsem nějaký kádr, naopak, málokdo věděl, že jsem byl bývalým příslušníkem 52. PTP, tedy černým baronem, který musel jít na tři roky po vojně do dolů v Kladenském revíru.
Ale teď k věci. V tehdejším Ústředním poradním sboru byla taková esa, jakými byli doc. Jan Kučera, zvaný Fajfka, prof. A. F. Šulc, šéfredaktorka Alena Kučerová, prof. Ing. Josef Valušiak, Václav Havlík, kameraman Josef Hanuš a další. V této společnosti jsem rychle pochopil, že pokud jde o žánry, o nichž pan Josef Strubl píše, se netvořily tím, že by někdo nahlížel do encyklopedií nebo do toho, co se o nich píše v Akademii věd, ale tvořily se v diskusích s dalekosáhlou praxí, kterou tito pánové a paní Kučerová měli. Nechtěli se totiž řídit tím, co se odehrávalo v oficiální kulturní politice profesionálního filmu. Chtěli, aby amatéři nalézali vlastní cestu. Proto dnes mnohé z toho není na internetu, protože, jak všichni vědí, tehdy nic takového neexistovalo.
Jistým oříškem byl jen experiment. Kučera říkal, že právě do tohoto žánru se filmy budou vždycky obtížně zařazovat. Dokonce se objevil názor, že by tento žánr měl být označen jako „sui generis“, tedy svého druhu. Když přišla z tehdejšího ministerstva žádost, zařadit žánr „aktuální publicistiky“, i v poradním sboru věděli, že tento žánr nebude příliš obsazovaný, protože se předpokládalo, že se v žánru projeví jisté námětové politikum, pro které neprojevoval ze současných autorů nikdo žádné nadšení. Někteří z úředníků si možná mysleli, že autoři budou točit první máje. Ale na něco podobného si opravdu nepamatuji.
A teď něco humorného k autorovi článku. Pana Strubla znám jako autora, který jako mladý Brňák natočil řadu úspěšných filmů. U nás jsem jich viděl několik, ale jedna projekce se konala za zcela zvláštních okolností. Odbývala se na festivalu ve španělské Barceloně. Tam jsem byl pozván s řadou zahraničních delegátů, což v osmdesátých letech pro nás ze socialistických zemí bylo něco mimořádného. Jeho film se jmenoval „Hanka zmalovaná“. Ve čtyřech minutách jsme sledovali dívku, která se líčila až přespříliš. Pamatuji si na každý záběr jejího líčení obličeje, doprovázeného stylizovanými ruchy. Když si pak zapálila cigaretu, ozvala se rána a obličej se proměnil tak, že vypadala jako kominík. Promítalo se v sále s plátnem širokým 11 metrů a ti Španělé mi připadali jako malé děti. Nastal takový potlesk a rámus, že se film v tom večeru promítal pětkrát. Druhý den po snídani na mě všichni řvali: „Hánka smalovaná“. Byli jsme pak přijati primátorem města Barcelony a i on věděl o tom, jak promítání dopadlo. Měl na projekci svoje lidi. Mám z toho setkání krásnou fotografii. Na požádání ukážu, když se mi podaří ji poslat.
