Obavy mnohých autorů spočívaly a možná i nyní spočívají v tom, jestli se nedopustí něčeho zlého, když použijí nějakou hudbu, která je autorsky chráněna s tím, že by při výběru hudby pro svůj film při jeho neplacení ve prospěch příslušné organizace OSA mohli být nějakým způsobem pokutováni. I když soutěže se považují za akci veřejnou, protože ji může navštívit každý občan nebo dokonce i cizinec, všeobecně se ví, že je nepravděpodobné, že by se na ní objevil někdo ze strážců z organizace OSA a mohl tak příslušným způsobem zasáhnout.
Jiná byla situace, když se filmy objevily v televizním vysílání, kupříkladu ve stanici Regina nebo NOE. Někteří autoři se obávali, že by museli platit za vybranou hudbu, použitou v jejich filmech. Jejich obavy ale byly zbytečné. Kupříkladu televize Regina to měla vyřešeno jednoročním paušálem pro organizaci OSA. V tomto případě totiž na sebe vzali úlohu ručitele za správnost dodržení příslušného autorského zákona a z toho důvodu nehrozila autorovi žádná přihlašovací povinnost.
Hlavním důvodem tohoto příspěvku je jiná věc. Pro mnohé přečtení autorského zákona, který byl mnohokrát novelizován, je problémem v tom, že je napsán v několika desítkách stran a to je něco, co by mohlo leckoho odradit. Je nutné připomenout, že se v něm nedočtete, že by v něm byl uveden nějaký rozdíl mezi dílem profesionála nebo amatéra. Prostými slovy řečeno, autorský zákon nezná rozdíl mezi profesionálem a amatérem. Jednoduše chrání především dílo bez ohledu na jeho tvůrce. Zákon platí pro jakékoliv dílo, od těch literárních až po tak složité umění, jímž je právě film. A to je snad jeden z nejdůležitějších poznatků, který z jeho přečtení vyplyne.
