Všechno živé na této planetě spěje ke svému zániku. Všem se neustále zmenšuje hromádka času, kterou jsme si jako hrst písku přinesli na tento svět. Padající zrnka pomyslných přesýpacích hodin se vesele a škodolibě zbavují své potenciální energie, jedno po druhém přestávají hrát přetahovanou se zemskou gravitací a my můžeme jenom nečinně přihlížet. Vteřiny jsou veselé i smutné, podle toho nám připadají různě dlouhé. Jednou se nám zdá pád zrnek rychlejší, jednou pomalejší. To podle toho, co právě prožíváme. Jinak běží čas při oblíbené činnosti a úplně jinak plyne při našem pobytu v zubařském křesle.
Někdy máme šálivý pocit, že s časem se dá pracovat. Relativita času přece existuje. Einstein to teoreticky dokázal a atomoví fyzici v nějakých urychlovačích to snad již prakticky ověřili.
Čas je určitě zajímavá veličina. Přemýšleli jste někdy o tom, co všechno umí? Je toho skutečně hodně. Například pádí, vleče se, letí, stojí, tryská, všechno hojí, zraňuje, utíká, loudá se, je neúnavný, prchá, nedá se chytit, nikdy se nezastaví, pracuje pro něco, proti něčemu, je drahý, k nezaplacení, je neúnavný, neúprosný, nemilosrdný, je ho přebytek, nedostatek, nejde vrátit … a to jsem si nevzpomněl zdaleka na všechno, co dokáže. Nejde ani vyjmenovat, co všechno bravurně ovládá. Jistě ale víme, co určitě nedokáže. Nikdy se nezastaví a už vůbec neumí couvat. Chová se podle svého, jak si umane a nikým si do toho nedá mluvit. A že takových by bylo.
Je prokázáno, že po modré kuličce tlapká jistý druh nadaný rozumem, vědecky označovaný jako homo sapiens. Tento druh má neustále nutkavou snahu čas přizpůsobovat svým potřebám, svým zájmům, cílům. Od doby, kdy poznal, že paprsek světla umí kreslit a lze to zachytit ve světlocitlivé vrstvě, nebo nyní i za pomoci jedniček a nul zapsaných na nějakém tom disku, objevuje se nový člověčí poddruh – filmař. Je velmi zvídavý. Je zároveň i vynalézavý, a tak začal používat různé finty, jak obelstít čas. Souhrnu těchto fint se učeně říká filmová řeč. Její základy byly položeny už v tom okamžiku, kdy se první bedničky v rukou různých všetečků začaly měnit na kouzelné lucerny.
Filmař je plný představ a nápadů. Co ten se pokouší dělat s časem! Hlavně se ho snaží uvěznit, spoutat. K tomu používá různých krabiček, schránek, fotoaparátů a kamer. Tak se stává jeho věznitelem. Ale to mu nestačí. Je vůči němu despotický, snaží se ho zotročit a vyžaduje bezpodmínečnou poslušnost. Při sledování svých zájmů a cílů se filmař neštítí používat i různé drastické metody středověké tortury a stává se i trýznitelem. Jednou čas natahuje, podruhé zkracuje, nutí ho couvat, zastavovat, tryskat. Pak si vymyslí několik časů a chce po nich dokonce, aby běžely současně, různě se překrývaly nebo prolínaly. A co na to čas? Ten si naoko všechno nechá líbit, i když často přitom dokáže pořádně potrápit svého trapiče. Proto je filmařina často velké trápení.
Čas se přetvařuje, ví své. Vždyť i promítnutí nějakého toho filmu vyžaduje svůj čas. Nechá filmaře jeho šálivým iluzím a běží si - jak jinak - podle svého. Ke zjištění tohoto faktu stačí i jenom letmý pohled na filmařovu tělesnou schránku. Zatímco tvůrce hodiny, dny, měsíce i roky pracuje na svých dílech, ostré zoubky času svým neměnným, vytrvalým způsobem pracují na něm. Čas plyne po svém a nikým si do toho nenechá kecat. I když filmař často připomíná přetopený kotel těsně před výbuchem, čas si poklidně plyne a na nic a na nikoho se neohlíží. Čas je nehmotný. Na čas se nedá sáhnout. Je bez vůně i bez zápachu. Má snad nějakou barvu nebo chuť?
Bez času se nic neobejde, nic neexistuje mimo něj. Je to stálý společník všeho a všech. A neustále pracuje, pořád sochá, něco přetváří. Něčemu prospívá, něco poškozuje. Nevybírá si, je asi spravedlivý. Při destruktivní činnosti na našich tělesných schránkách už by mohl cítit únavu. Jenže opak je pravda. Zdá se, že s námi takovou makačku nemá. A my proti němu máme chabou zbraň, o jejíž účinnosti můžeme pochybovat, ale stejně ji použijeme. Je to ona kouzelná skříňka – laterna magica, která nám poslouží jako miniaturní arest. Tam ho zkrotíme a donutíme, aby nám posloužil.
Je ještě další možnost, jak zastavit čas. Jsou to vzpomínky. Ty jsou zastrčené v našich černých, zrzavých, blonďatých, kudrnatých a bůhvíjakých kebulkách, ze kterých se pro tento účel stávají časové konzervy. Vzpomínky umí zastavit, nebo aspoň přibrzdit čas. Pravda, někdy výlov dávných událostí z minulosti představuje pořádnou dřinu, hluboký ponor do hlubin naší paměti. Ta ale stojí za to. Přináší dvojí radost – jednak potěší vzpomínkami a jednak jsme mile překvapeni, že jsme ještě vzpomínání schopni. A je tu vlastně ještě další efekt. Vzpomínáním bráníme tomu, aby ten podivně vyhlížející útvar, co trochu připomíná nahnilý květák, nekrněl.
A jak je to tedy mezi časem a filmařem? Jeden s druhým si pohrává.
Čas je věčný.
A filmař snad také.
Několik písmenek na téma filmař a čas poskládal S.K.
