Není třeba zdůrazňovat, že v době, kdy ještě existoval film na celuloidu, sedělo v celostátní soutěži, která má dnes název „Česká vize“, sedm porotců, vesměs pedagogů FAMU nebo zkušení filmoví tvůrci. Na rozdíl od západních zemí, kde do porot přijímali pozvání leda novináři. Nad tím dnes leckdo mávne rukou. Jó, to bylo tenkrát. Celostátní soutěž měla různé názvy, a počítá se od roku 1953, protože se poprvé pořádala po krajských soutěžích. Pořadatelé tím chtěli autorům nabídnout nejlepší odborníky k posouzení jejich filmů. Všichni víme, že na rozdíl od lehké atletiky je filmové umění jen obtížně změřitelné. Existují jistá kritéria hodnocení, ale stále jde jen o posouzení kvality filmu ryze subjektivní. Byl jsem ve stovkách porot, od soutěží okresních, krajských, celostátních, mezinárodních a čtyřikrát v porotě UNICA. Proto o hodnocení filmů v porotách něco vím.
V současné době dochází k tomu, že jak v krajských, tak i v České vizi sedí jen tři porotci. Po zkušenostech s tímto počtem si lze udělat následující obrázek. V každé porotě dochází k tomu, že jeden z nich je takzvaně dominantní. Je vzdělaný, sečtělý, zkušený, amatérského filmu znalý a také přesvědčivě působící jako rozborář v seminářích. Když se stane, že ten druhý porotce má jiný názor na film než ten dominantní, měl by spolurozhodnout v diskusi ten třetí. Ale ten se obvykle přikloní k tomu dominujícímu. Jistý stupeň objektivity se očividně ztrácí. Proto bych se přikláněl k tomu, aby se poroty České vize nadále skládaly z pěti členů jako za doby Mírka Tuščáka. Neznám výši rozpočtu, ale domnívám se, že by tímto počtem porotců částka vynaložená na soutěž nijak neutrpěla. Možná, že by s tím nově založená Odborná rada nesouhlasila, ale to je vždy věc názorového rizika, s nímž člověk vyjde na povrch. Souhlasila, nesouhlasila. A také co tomu řekne NIPOS – Artama. Tedy jednoduše – tři nebo pět?
