Zatímco pan Fila pouze vyjadřuje (alespoň dle citací), že film je obecně velmi těžké hodnotit a navzájem porovnávat, nevím, co článkem zamýšlel autor. Zavrhuje násilí ve filmu, aniž by znal jeho kontext v díle? Nebo meditativní film stavěný na dlouhých záběrech? Nebo je jedinou cestou - a zde je nesourodý skok z hraného filmu do dokumentu - zaznamenávat inspirativní osoby a jejich výpovědi? Audiovizuální tvorba je prostředek k vyjádření autora, jistá forma umění. Jejím cílem je vytvářet emoce, jakéhokoliv charakteru (jako umění samotné, umění tradiční i moderní. A právě pro tu neuchopitelnost a individualitu je nemožné říci, co je a co není správně. A podobně bude rozhodovat i porota, vždy to bude střet individualit porotců s individualitou autora, kde neexistují psaná pravidla.

Už bylo podivné, že se moc nijak na stránkách Filmdatu nediskutuje. A ejhle, přece jen došlo k několika větám o něčem jiném než o strohých termínech a výsledcích soutěží. Musím být osobní. Václave Fořte, zvykejme si! Na co, přece na to, že dnes je všechno jiné a že nemůžeme lpět na tom, co jsme zažili my. A těch šedesát let v amatérském filmu, to je dnes spíše přítěž nežli přednost. Ano, filozofický směr estetika, je o kráse, a o jejím vnímání. A to snad stále platí. Snad každý uzná, že jde o přímou souvislost s tím, co nazýváme uměním. Tedy i s amatérským filmem. Když trochu odbočím, stačí prožít jediný den. Sednu do tramvaje a proti mně sedí dvacetiletá slečna. Má roztrhané kalhoty a ten cár jí visí od kolena dolů. Její kabelka a boty prozrazují, že to není tím, že je chudá tak jako to bylo u roztrhaných dětí za našeho mládí. Dívá se sebevědomě kolem sebe, spokojená sama se sebou. Ale říkám si, málo platné, roztrhané kalhoty jsou ošklivé a ne krásné, ať je to sebemódnější. Kde je ta estetika? Jdu si pro rohlíky do supermarketu. Z amplionů na mě vříská jakási paní a já nevím, jestli ji někdo škrtí, nebo ještě zpívá. Vystřídá jí chraplavý baryton a moje smůla je, že rozumím anglickým textům. Doráží na mě slovy „whom I hate, I will kill him“, česky, „koho nenávidím, toho zabiju“. Kam se hrabe náš střední proud, se svou blbou sentimentalitou! Proti mně jde dítě s nápisem „cool like mama“. Tak si říkám, když je někdo pro něco nadšený, proč je to „cool“, vždyť je to česky chladný, studený. Koupím si časopis, kde se tvrdí, kdo je celebrita a kdo ne. Jsem fanda přes opery. Nikomu je nevnucuji, ale mám jich asi 60 na DVD a jako voják jsem sloužil v Klecanech u Prahy. V Národním jsem byl každých 14 dní. A vím, že její členové nejsou celebrity. S jedinou výjimkou, totiž Štefanem Margitou, který je doma v Metropolitní opeře. Ale jen proto, že je to manžel Hany Zagorové. A také vím, že bez té zvukové techniky, kterou mají zpěváci populární hudby, ať je to třeba Drobný nebo Neckář, na scéně Národního divadla by je nebylo vůbec slyšet. Vraťme se k filmu. Nic proti násilí, pokud se ve filmu objevuje proto, že pro něho byl dostatečný důvod. Aby divák poznal, jak a proč vznikl konflikt. Protože bez konfliktu nemůže hraný film vůbec existovat, nebylo by o čem hrát. Ale to, čeho jsme svědky denně v televizi, se nedá označit jinak, než „komerční s.ačky“ Když je vysílají, musí se to někomu líbit, jinak by to stáhli z programu. Dnešní divák není nijak náročný. Kdyby byl, byla by skladba programů zcela jiná. Václave, zvykej si, dnešní vkus těch, kteří točí a těch, kteří sedí v některých porotách nebo jen tak, u své televize, je také jiný. Je to jako s těmi kalhotami, nápisem „cool“ i s těmi současnými celebritami. Prostě jinak.

Vždycky je potěšením, když se vám někdo ozve na váš článek nebo i vyslovený názor. Alespoň víte, že si ho někdo přečetl a že o něm zapřemýšlel. Ozval se jen jeden pán, ale stálo to zato. Bylo to telefonicky, což dnes není problém, protože získat číslo telefonu je možné i prostřednictvím našeho Filmdatu. Představil se jako Sýkora. Už podle toho, jak to jméno vyslovil, vyvolalo to podezření, že se ve skutečnosti jmenuje jinak. Pravil: „Vy jste nějaký staromilec, já se na to, jak jste ty filmy označil, jako nějaké komerční s…. dívám v televizi, když mám čas, až do dvou do rána. To je urážka nás diváků, co jste si to dovolil?“ Namítl jsem, že jsem tím nikoho nechtěl urazit. Ale poznamenal jsem něco o nenáročnosti. Abych dal příklad z něčeho jiného, než z filmu, řekl jsem mu, že také neodsuzuji nikoho, kdo má rád dechovku. To je přece věc každého a jeho vkusu. Z telefonu zaznělo: „A k čemu by asi pro nás byl dnes takový Fellini, Antonioni, nebo dokonce Bergman?“ „To je zajímavá otázka, ale musím vám říct, že by se u těch jejich filmů muselo víc přemýšlet. A myšlení, jak víte, bolí.“ „Tím chcete říct, že jsem blbec, který neumí přemýšlet?“, padla následující jeho věta. „Ale ne, já vám jako příklad mohu citovat člověka, kterého všichni uznávají, je to známý spisovatel Milan Kundera. Ten napsal, že umění si lze představit jako pětipatrový dům. Někdo se dostane jen do jeho přízemí, ale jiný třeba až do toho pátého patra“. Pan Sýkora se domyslel, že on asi je tím, kdo se dostal do toho přízemí. Uslyšel jsem ránu. S tím telefonem praštil a bylo po diskusi. Moc mě to mrzí. Diskuse přece patří i k současnému životu. Moc jí ale v současné době není.