Už bylo podivné, že se moc nijak na stránkách Filmdatu nediskutuje. A ejhle, přece jen došlo k několika větám o něčem jiném než o strohých termínech a výsledcích soutěží. Musím být osobní. Václave Fořte, zvykejme si! Na co, přece na to, že dnes je všechno jiné a že nemůžeme lpět na tom, co jsme zažili my. A těch šedesát let v amatérském filmu, to je dnes spíše přítěž nežli přednost. Ano, filozofický směr estetika, je o kráse, a o jejím vnímání. A to snad stále platí. Snad každý uzná, že jde o přímou souvislost s tím, co nazýváme uměním. Tedy i s amatérským filmem. Když trochu odbočím, stačí prožít jediný den. Sednu do tramvaje a proti mně sedí dvacetiletá slečna. Má roztrhané kalhoty a ten cár jí visí od kolena dolů. Její kabelka a boty prozrazují, že to není tím, že je chudá tak jako to bylo u roztrhaných dětí za našeho mládí. Dívá se sebevědomě kolem sebe, spokojená sama se sebou. Ale říkám si, málo platné, roztrhané kalhoty jsou ošklivé a ne krásné, ať je to sebemódnější. Kde je ta estetika? Jdu si pro rohlíky do supermarketu. Z amplionů na mě vříská jakási paní a já nevím, jestli ji někdo škrtí, nebo ještě zpívá. Vystřídá jí chraplavý baryton a moje smůla je, že rozumím anglickým textům. Doráží na mě slovy „whom I hate, I will kill him“, česky, „koho nenávidím, toho zabiju“. Kam se hrabe náš střední proud, se svou blbou sentimentalitou! Proti mně jde dítě s nápisem „cool like mama“. Tak si říkám, když je někdo pro něco nadšený, proč je to „cool“, vždyť je to česky chladný, studený. Koupím si časopis, kde se tvrdí, kdo je celebrita a kdo ne. Jsem fanda přes opery. Nikomu je nevnucuji, ale mám jich asi 60 na DVD a jako voják jsem sloužil v Klecanech u Prahy. V Národním jsem byl každých 14 dní. A vím, že její členové nejsou celebrity. S jedinou výjimkou, totiž Štefanem Margitou, který je doma v Metropolitní opeře. Ale jen proto, že je to manžel Hany Zagorové. A také vím, že bez té zvukové techniky, kterou mají zpěváci populární hudby, ať je to třeba Drobný nebo Neckář, na scéně Národního divadla by je nebylo vůbec slyšet. Vraťme se k filmu. Nic proti násilí, pokud se ve filmu objevuje proto, že pro něho byl dostatečný důvod. Aby divák poznal, jak a proč vznikl konflikt. Protože bez konfliktu nemůže hraný film vůbec existovat, nebylo by o čem hrát. Ale to, čeho jsme svědky denně v televizi, se nedá označit jinak, než „komerční s.ačky“ Když je vysílají, musí se to někomu líbit, jinak by to stáhli z programu. Dnešní divák není nijak náročný. Kdyby byl, byla by skladba programů zcela jiná. Václave, zvykej si, dnešní vkus těch, kteří točí a těch, kteří sedí v některých porotách nebo jen tak, u své televize, je také jiný. Je to jako s těmi kalhotami, nápisem „cool“ i s těmi současnými celebritami. Prostě jinak.