Vždycky je potěšením, když se vám někdo ozve na váš článek nebo i vyslovený názor. Alespoň víte, že si ho někdo přečetl a že o něm zapřemýšlel. Ozval se jen jeden pán, ale stálo to zato. Bylo to telefonicky, což dnes není problém, protože získat číslo telefonu je možné i prostřednictvím našeho Filmdatu. Představil se jako Sýkora. Už podle toho, jak to jméno vyslovil, vyvolalo to podezření, že se ve skutečnosti jmenuje jinak. Pravil: „Vy jste nějaký staromilec, já se na to, jak jste ty filmy označil, jako nějaké komerční s…. dívám v televizi, když mám čas, až do dvou do rána. To je urážka nás diváků, co jste si to dovolil?“ Namítl jsem, že jsem tím nikoho nechtěl urazit. Ale poznamenal jsem něco o nenáročnosti. Abych dal příklad z něčeho jiného, než z filmu, řekl jsem mu, že také neodsuzuji nikoho, kdo má rád dechovku. To je přece věc každého a jeho vkusu. Z telefonu zaznělo: „A k čemu by asi pro nás byl dnes takový Fellini, Antonioni, nebo dokonce Bergman?“ „To je zajímavá otázka, ale musím vám říct, že by se u těch jejich filmů muselo víc přemýšlet. A myšlení, jak víte, bolí.“ „Tím chcete říct, že jsem blbec, který neumí přemýšlet?“, padla následující jeho věta. „Ale ne, já vám jako příklad mohu citovat člověka, kterého všichni uznávají, je to známý spisovatel Milan Kundera. Ten napsal, že umění si lze představit jako pětipatrový dům. Někdo se dostane jen do jeho přízemí, ale jiný třeba až do toho pátého patra“. Pan Sýkora se domyslel, že on asi je tím, kdo se dostal do toho přízemí. Uslyšel jsem ránu. S tím telefonem praštil a bylo po diskusi. Moc mě to mrzí. Diskuse přece patří i k současnému životu. Moc jí ale v současné době není.