Ač to zní jako paradox, jest tomu skutečně tak. Již po sedmnácté se ve středisku volného času LEGATO v Brně-Kohoutovicích, s laskavým požehnáním a technickou vstřícností domácího pána Miroslava Obrátila, sešli mladí filmaři z celé republiky, aby nejenom prezentovali své krátké hrané filmy v soutěži, ale také, aby pochytili co nejvíce rad a  doporučení zkušenějších a starších kolegů, jež vzápětí mohli uplatnit při natáčení vlastního workshopového filmu.

V úterý mi volal Honza Vačlena, jestli bych nebyl členem redakční rady Videohobby, ve středu jsem si časopis vyzvednul na poště, otevřel a  málem jsem omdlel. Ale popořádku. Už v 2. čísle 2021 (na str. 17) píše Emil Pražan: „...ale byla to první vlaštovka, která zřejmě podnítila i ustavení prvního klubu u nás, ČKK v Praze. To se psal rok 1935. Netrvalo dlouho a následovalo založení dalších klubů podle pražského vzoru.“ Nesmyslnost tohoto sdělení vyplyne dále.

Není třeba zdůrazňovat, že v době, kdy ještě existoval film na celuloidu, sedělo v celostátní soutěži, která má dnes název „Česká vize“, sedm porotců, vesměs pedagogů FAMU nebo zkušení filmoví tvůrci. Na rozdíl od západních zemí, kde do porot přijímali pozvání leda novináři. Nad tím dnes leckdo mávne rukou. Jó, to bylo tenkrát. Celostátní soutěž měla různé názvy, a počítá se od roku 1953, protože se poprvé pořádala po krajských soutěžích. Pořadatelé tím chtěli autorům nabídnout nejlepší odborníky k posouzení jejich filmů. Všichni víme, že na rozdíl od lehké atletiky je filmové umění jen obtížně změřitelné. Existují jistá kritéria hodnocení, ale stále jde jen o posouzení kvality filmu ryze subjektivní. Byl jsem ve stovkách porot, od soutěží okresních, krajských, celostátních, mezinárodních a čtyřikrát v porotě UNICA. Proto o hodnocení filmů v porotách něco vím.

Když se někdy v 19. století našel v archivech Friedricha Schillera dopis od Wolfganga Goetheho, mohli si v něm ti, kteří ho nalezli přečíst tuto větu: „Milý příteli, nemám čas napsat ti krátký dopis“. Z těch řádků vyplývá, že každé literární dílo, i ten obyčejný dopis prostě vyžadují potřebný čas a také přípravu. Něco podobného platí i o filmu, ať je to ten často viděný profesionální nebo amatérský. Pokud jde samozřejmě o  takové, na které jsme ve své poměrně početné skupině diváků zvyklí, a  které patří k současné špičce v oboru amatérského filmu. Mluvíme o  oboru, nikoliv o nějakém „koníčku“. Koníčkem se rozumí například sbírání pivních tácků nebo odznaků. A také se netýká záznamů, které je dnes a  denně možné spatřit na telefonech našich spoluobčanů. A kteří si často myslí, že jsou také filmaři.

Všechno živé na této planetě spěje ke svému zániku. Všem se neustále zmenšuje hromádka času, kterou jsme si jako hrst písku přinesli na tento svět. Padající zrnka pomyslných přesýpacích hodin se vesele a škodolibě zbavují své potenciální energie, jedno po druhém přestávají hrát přetahovanou se zemskou gravitací a my můžeme jenom nečinně přihlížet. Vteřiny jsou veselé i smutné, podle toho nám připadají různě dlouhé. Jednou se nám zdá pád zrnek rychlejší, jednou pomalejší. To podle toho, co právě prožíváme. Jinak běží čas při oblíbené činnosti a úplně jinak plyne při našem pobytu v zubařském křesle.

Je soutěžní filmovou přehlídkou mladých autorů krátkých hraných filmů, která není primárně jen soutěží filmového umu nastupující mladé filmařské krve, ale ve svém programu nabízí a realizuje odborné přednášky či filmové profily již úspěšných amatérských filmových bardů, řadu tematických workshopů, lektorské poradenství a i technickou teoretickou i praktickou výpomoc. A je potěšením být přitom a sledovat, s  jakým nadšením a zdravou urputností to malí filmaři pojímají a jak pro sebe objevují a zažívají ten kouzelný svět filmového tvoření.

Obavy mnohých autorů spočívaly a možná i nyní spočívají v tom, jestli se nedopustí něčeho zlého, když použijí nějakou hudbu, která je autorsky chráněna s tím, že by při výběru hudby pro svůj film při jeho neplacení ve prospěch příslušné organizace OSA mohli být nějakým způsobem pokutováni. I když soutěže se považují za akci veřejnou, protože ji může navštívit každý občan nebo dokonce i cizinec, všeobecně se ví, že je nepravděpodobné, že by se na ní objevil někdo ze strážců z organizace OSA a mohl tak příslušným způsobem zasáhnout.

Nejsem žádný organizátorský matador, ale jednak jsem jezdil jako autor na filmařské soutěže před více než čtyřiceti léty, jednak jsem se motal jako dobrovolník při organizaci Brněnské šestnáctky, ale také jsem vyzpovídal Ing. Emila Pražana a Petra Chmelu, dozvěděl jsem se od kamarádů, jak je to i v případě hudebních festivalů. Že se soutěžní přehlídky (případně festivaly) amatérských filmů neobejdou bez finanční podpory, protože na rozdíl od koncertů nemohou počítat se znatelným finančním příspěvkem ze vstupného a také se těžko stanou akcemi masovými, je asi jasné. Ale ono nejde jen o finanční podporu.

Konečně nějaká diskuse, na kterou jsem se vždycky těšil a která nikdy nepřicházela. Pan Strubl nadhodil témata, která se týkají žánrů. Jde na to, to uznávám, vědecky. Jak žánry vznikaly, mohu říci ze své šedesátileté praxe. Na to se ale tehdy vědecky nešlo, jen na základě dlouholetých zkušeností úctyhodných pedagogů a profesionálních tvůrců. Nebudu zdržovat, ale k amatérskému filmu jsem se dostal tak, že jsem začal jako předseda FK v Hradci Králové v roce 1958. Měli jsme 60 členů. Je mi dnes 92 let a asi už patřím mezi poslední pamětníky těchto časů.

Původní „Česká národní“, několikrát přejmenovaná, nyní v podobě Českých vizí, s další návazností na světovou přehlídku UNICA, je v jistém smyslu hlavní soutěží amatérských (nebo neprofesionálních?) filmů. Je tedy jakýmsi „mustrem“. Do svého poslání si vetknula i filmovou výchovu. Soutěží se v sedmi kategoriích, z nichž šest se kryje s filmovými žánry. Je jistě dobré, když víme, co která kategorie znamená a jaké filmy v ní mají soutěžit. Nemám rád, ba přímo nenávidím, slovo „slovíčkaření“. Jsem toho názoru, že slova mají svůj význam a správné pochopení nebo dokonce vymezení jejich významu je důležité pro komunikaci a pochopení mezi lidmi. Jak jsem zjistil jako porotce několika soutěží, v zařazování filmů do kategorií či žánrů nemají jasno ani autoři ani pořadatelé (či dramaturgové) soutěží. Výpis názvů kategorií zřejmě nestačí, protože patrně nejde o každému jasné termíny, jako je třeba „film zvukový“ a „film němý“, „černobílý“ a „barevný“.

Tak to máme za sebou. Mohli jsme si prohlédnout filmy z krajských soutěží a udělat si vlastní úsudek, jak to dopadlo. Jedno se ale potvrdilo, co už bylo známo z jiných soutěží, kupříkladu z Mladé kamery Uničov. Že tvorba těch mladších autorů je trochu jiná než těch dříve narozených, což je patrné zvláště po zařazení studentských filmů do vlastní žánrové podoby. Jestli se ti starší věnují krásám paláců a medailonkům o lidech, kteří si to zaslouží, ti mladí jdou jinou cestou. Kdepak paláce, objevování krás světa a portréty! Jejich vidění světa je zcela jiné. Zajímají je náměty takříkajíc globální, s mezinárodní platností. Věnují se mezilidským vztahům v hraných filmech, protože jejich cílem je dobrý úmysl, totiž změnit lidstvo k lepšímu. Tak tomu bylo i v minulosti. Proto se věnují převážně námětům o věčném boji mezi dobrem a zlem. Jejich filmy se tím pádem hemží tu zloději, tu vrahy, provází je násilí a brutalita, při dostatku fantazie i něco mezi nebem a zemí, čemu se ti starší spíše vyhýbají. Někdo moudrý pravil, že mladí tvůrci zacházejí lehce se smrtí, protože k ní mají daleko. Ti starší vědí, že už číhá někde za rohem. Námětová rozdílnost obou generací je dostává do pomyslného kontrastu. Někdy ve snaze „být jako profesionálové“ sklouzne do napodobování komerční tvorby. To ale není právě nejlepší nápad.

Tachovští filmoví amatéři patřili mezi nejúspěšnější v celé republice. Jejich filmy se promítaly i na zahraničních soutěžích, kde dokonce získávaly i významné ceny. Kolem roku 1981 při soutěži Rychnovská osmička se už velmi známí autoři Rudolf Tomšů a František Soukup z  Tachova setkali s Josefem Brožem z Prahy, vynikajícím filmovým amatérem a  zejména špičkovým technikem. Projekci filmů na této akci měl na starost právě Josef Brož.

Pandemie, která převzala nadvládu nad osudy lidí celého světa, stále pokračuje. Ovlivnila životy nás všech a citelně zasáhla i do našeho oboru amatérského filmu. Velká plátna s desítkami diváků se proměnila na sledování filmů jednotlivci v úzkém soukromí na obrazovkách monitorů. Pořadatelé mění termíny nebo ruší soutěže, jiní se nevzdávají a  prezentují filmy divákům v elektronické podobě. To, jak dopadla úroda natočených filmů v minulých měsících, se dozvíme už brzy, v krajských soutěžích. Přestávka má svoje důsledky i jinde. Tím, že se autoři a  zájemci o obor nesetkávají, přicházejí na pořad otázky, které by mohly být vyřízeny snadněji. Ne, nejde o denní jejich přírůstky v desítkách, ale jsou tu a je nutné na ně odpovídat.

O první republice se říká, že byla jedna z mála demokracií v Evropě. Jak by ne, kolem našeho státu se dostávaly v politice k moci jen diktátorské režimy. A to nebylo jen v hitlerovském Německu. Když se podíváme do našeho oboru - amatérského filmu, formování klubů patří až třicátým letům. Jen krůček za Francií, která byla jen o poznání rychlejší ve svém vývoji. Proč se amatéři vlastně sdružovali? Pokud jde o  sociální složení, členy klubů byli lidé od dělníků až po ředitele velkých firem. A pokud jde o jména, pak se první klub, který vznikl v  roce 1935 v Praze pod hlavičkou ČKK, nemusel za své členy vůbec stydět. Byli mezi nimi i dramatik dr. Vladislav Vančura nebo básník Jaroslav Seifert. Oni a řada dalších významných členů klubu vůbec nepovažovali za  nějaké sebeponížení jen proto, že se octli mezi filmovými amatéry. Dokonce byli na svoji příslušnost ke klubu hrdi.